25 CO 206/2022-68 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení dluhu ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], když dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena absolutně neplatně pro rozpor s dobrými mravy. Ačkoli sjednaný úrok ve výši 36 % p.a. sám o sobě s dobrými mravy nekolidoval, tak ve spojení s ostatními smluvními sankcemi nebylo možno považovat posuzovanou smlouvu za platnou. Jelikož žalovaný již žalobci uhradil na dluh více, než kolik činila poskytnutá jistina, nevzniklo na jeho straně ani bezdůvodné obohacení, a proto soudu prvního stupně nezbylo než žalobu zamítnout. 2. Žalobce ve včasném odvolání, které směřovalo jen proti části napadeného rozsudku, namítl, že šlo o půjčku poskytnutou při podnikatelské činnosti žalovaného a že sjednaný úrok odpovídal pouze 1,49násobku nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování zápůjček v danou dobu. Smluvní pokuty sjednané ve smlouvě plnily tři základní funkce, a to utvrzovací, sankční a nahrazovací, a každá z nich byla sjednána pro případ jiného porušení smluvní povinnosti. Nejednalo se o výkon práv a povinností bez právního důvodu, žalobce v žalobě uplatňoval pouze ty nároky, které plynuly z jednotlivých smluvních ujednání či přímo ze zákona. Celkový součet žalobou uplatňovaných smluvních pokut činil 75 000 Kč, byl roven polovině žalobcem poskytnuté jistiny, a nelze proto hovořit ani o mimořádných okolnostech, které by odůvodňovaly závěr o neplatnosti smlouvy. I přestože jím požadované nároky byly zcela po právu, rozhodl se nadále netrvat na úhradě smluvní pokuty ve výši 7 992 Kč podle článku 8.7 smlouvy a poloviny smluvní pokuty ve výši 31 476 Kč podle článku 8.5 smlouvy. Navrhoval, aby v uvedeném rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě bylo v této části vyhověno a aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný považoval napadený rozsudek za věcně správný. Částka, kterou po něm žalobce požaduje zaplatit, se mu jevila jako nepřiměřená a příčila se dobrým mravům. Žalovaný již zaplatil nejméně částku 181 880 Kč, která převýšila samotnou poskytnutou jistinu. Je tedy nemravné a nespravedlivé, když po něm žalobce v tuto chvíli požaduje zaplatit ještě další vysoké částky včetně jejich příslušenství. Kromě toho není v reálných možnostech žalovaného tak vysokou finanční částku žalobci uhradit, neboť je v tuto chvíli bez zaměstnání. V průběhu roku 2019 ukončil svoji podnikatelskou činnost v důsledku nedostatku pracovních zakázek, pandemie nemoci Covid-19 pak tento nedostatek zakázek ještě více prohloubila a následně už nebylo v jeho možnostech aktivně se zapojit do obchodních činností. I v podnikatelských vztazích by měl platit jistý standard poctivosti, který spočívá zejména ve slušném a rovném jednání mezi smluvními partnery, a měl by zamezit tomu, aby jedna ze smluvních stran byla zvýhodněna oproti té druhé. Tento požadavek ale ve smluvním vztahu mezi účastníky nebyl zachován. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a na základě nezměněného skutkového stavu shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, ale zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce nesprávným způsobem. 5. Účastníci uzavřeli shora uvedenou smlouvu o zápůjčce při podnikatelské činnosti žalovaného pro účel investice. Žalovaný se zavázal vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 150 000 Kč v šedesáti měsíčních splátkách po 6 995 Kč, celkově měl tedy žalobci uhradit částku 419 700 Kč Smlouva obsahovala ještě navíc řadu sankčních ujednání, jimiž se detailně zabýval soud prvního stupně, a odvolací soud v tomto rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje. 6. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval posuzovanou smlouvu o půjčce za platnou, ve smlouvě byly platně sjednány všechny podstatné náležitosti podle ust. § 2390 občanského zákoníku. Tato smlouva byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, nejednalo se tedy o spotřebitelský smluvní vztah a žalovanému nesvědčilo právo na ochranu spotřebitele. Dohodnutý poplatek ve výši 269 700 Kč za poskytnutí částky 150 000 Kč na dobu 5 let odpovídal roční úrokové sazbě 51,45 %, je sice relativně vysoký, ale ještě přijatelný, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že nejde o spotřebitelský vztah. 7. Není pochyb o tom, že ani smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nesmí být svým obsahem v rozporu s dobrými mravy a že i v případě těchto smluvních vztahů lze ujednání o výši úroků z prodlení, které se výrazně odchyluje od obvyklé sazby, posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. V daném případě ale nebyl sjednán úrok, který by svojí výší zásadní měrou vybočoval z judikaturou nastaveného rámce, a nebyl tu tedy důvod považovat posuzovanou smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy jen kvůli výši úroku. 8. Výše úroku není jediným kritériem, které je třeba při posouzení platnosti smlouvy a jejího souladu s dobrými mravy vzít v úvahu, podstatné jsou i další okolnosti, které strany vedly ke sjednání úroku v dané výši, a přihlédnout je třeba i k obsahu ostatních smluvních povinností. Dohodnuté smluvní pokuty nemohly vést k závěru o neplatnosti posuzované smlouvy, a to ani samy o sobě, ani ve spojení s dohodnutým úrokem. Smluvní pokutu podle článku 8.7 smlouvy nebylo možno považovat za nepřiměřeně vysokou, její výše 0,1 % denně z dlužné částky je akceptovatelná i z pohledu judikatury, která podle konkrétních okolností připouští i smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně, a ani smluvní pokuty podle článku 8.5 smlouvy nebyly nepřiměřené hodnotě a významu zajišťovaných povinností ve smyslu ust. § 2051 občanského zákoníku Odvolací soud nepřehlédl, že smluvní pokuty podle článku 8.2 i podle článku 8.5 smlouvy shodně zajišťovaly splnění stejné povinnosti a lišily se pouze výší a počtem dnů prodlení, po jejichž uplynutí na ně vznikal nárok, ale jen jejich výše nemohla být důvodem pro závěr o jejich neplatnosti a okolnosti posuzovaného případu naopak nasvědčovaly tomu, že byly sjednány zcela důvodně. Jejich moderace nebyla žalovaným navrhována. 9. Odvolací soud tedy při rozhodnutí akcentoval, že posuzovaná smlouva byla uzavřena mezi podnikateli a žalovanému nesvědčilo právo na ochranu slabší smluvní strany, smluvní pokuty ani sjednaný úrok nebyly nepřiměřeně vysoké, a uzavřená smlouva tedy nevykazovala kolizi s dobrými mravy ve smyslu ust. § 585 občanského zákoníku Odvolací soud proto rozsudek v napadené části změnil podle ust. § 221 o. s. ř. a žalobě v tomto rozsahu vyhověl. 10. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 a ust. § 150 o. s. ř. Žalobce dosáhl v řízení před soudem prvního stupně převažujícího úspěchu a v odvolacím řízení byl úspěšný zcela, ale přesto mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů. Zohlednil totiž aktuální sociální situaci žalovaného, který ukončil podnikatelskou činnost pro nedostatek zakázek a nedosahuje ani žádného příjmu ze závislé činnosti. Za této situace by bylo v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, aby byl zatížen ještě povinností k náhradě nákladů řízení, zvláště když žalobce je profesionálem v oblasti finančních služeb a vynaloženou právní službu by mohl realizovat prostřednictvím vlastního aparátu.