25 CO 23/2022-54 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni uložil doplatit soudní poplatek částkou 200 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 12 748 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Dle žalující strany tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru. Soud o věci rozhodl bez nařízení jednání a na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 2. 11. 2020 distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč do 30. 11. 2020. Žalovaný tuto částku nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy. Aktuálně dluží žalovanou částku, která se skládá z nesplacené jistiny, poplatku a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 8 000 Kč kapitalizované ve výši 1 760 Kč. Soud věc posoudil po právní stránce dle ust. 2991 o. z., když smlouvu o úvěru považuje za neplatnou ve smyslu ust. § 580 odst. 1 o. z. vztažmo k § 1810 a násl. téhož zákona. Žalovaný smlouvu uzavřel v pozici spotřebitele, jemuž náleží zvýšená právní ochrana. Soud přihlédl k tomu že RPSN činila při uzavření smlouvy 9 642 %. Celkovou částku, která měla být vrácena, má za nepřiměřeně vysokou. 2. Proti rozsudku se žalobkyně odvolala. V podaném odvolání, které směřuje proti výroku II. a III. uvádí, že samotný poplatek za poskytnutí úvěru zahrnuje náklady spojené s administrací úvěru a současně přiměřený zisk. Poukazuje, že podle judikatury přiměřenost sjednaného úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu. Odkazuje na rozhodnutí NS ČR 31 Cdo 717/2010 a 21 Cdo 1484/2004. V posuzovaném případě bylo sjednáno poskytnutí úvěru ve výši 8 000 Kč s poplatkem ve výši 2 988 Kč s tím, že úvěr byl poskytnut 2. 11. 2020 a měl být vrácen společně s poplatkem 30. 11. 2020. Poplatek měl být uhrazen jen v případě, že se žalovaný ocitne v prodlení, jelikož mu byla poskytnuta sleva na poplatek 20 %. Žalobkyně konstatuje, že poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách, většinou do 15 000 Kč s krátkou dobou splatnosti, většinou do jednoho měsíce, které slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků. Poplatek za poskytnutí úvěru slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a poskytnutí úvěru, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klientů (poplatky za prověření klienta v různých databázích, které dosahují řádově desítek až stovek korun českých apod.). Současně musí poplatek žalobkyni rovněž zajistit přiměřený zisk. Z uvedeného vyplývá, že přiměřenost poplatku, který je svou povahou úrokem za poskytnutí úvěru, nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných řádově ve vyšších částkách. Žalobkyně má za to, že přiměřenost úroku je třeba posoudit s ohledem na výši úroku vyžadovaného v segmentu tzv. mikropůjček jako specifického úvěrového produktu. Tyto úvěry poskytuje celá řada subjektů obdobným způsobem jako žalobkyně. Úroky, resp. poplatky za poskytnutí úvěru v tomto segmentu zcela odpovídají úroku/poplatku, který sjednala žalobkyně v konkrétním případě. Nevybočuje z ustálené praxe a je třeba jej hodnotit jako přiměřený. Pokud jde o smluvní pokutu, tak ta je nárokována v souladu s ust. § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně je přesvědčena, že ustanovení o smluvní pokutě nelze posoudit jako neplatné v celém rozsahu. Dále konstatuje, že úrok je požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, ale za konkrétní časové období, které je relativně krátké, a je vyjádřen pevnou částkou. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem k výzvě odvolacího soudu nevyjádřili svůj nesouhlas. 4. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky, skutkově uvádějíc, že mezi žalobkyní a žalovaným byla prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku dne 2. 11. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč do 30. 11. 2020. Žalovaný tuto částku neuhradil a podle smlouvy o úvěru mu vznikla povinnost zaplatit žalobkyni kromě jistiny a poplatku také úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny ve výši 8 000 Kč za období od 19. 1. 2021 do 26. 8. 2021 v celkové výši 1 760 Kč. Soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, jak shora uvedeno. 5. Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako neplatnou. Tento závěr odůvodnil jen velmi stručně poukazem na výši RPSN a postavení žalovaného jako spotřebitele. 6. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně nemá za správné. Poukazuje zejména na skutečnost, že posouzení žalobkyní požadovaného poplatku pouze jako úroku není zcela namístě. Vztah účastníků je sice vztahem spotřebitelským a předmětný úvěrový vztah je nutné podřídit příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, nelze však přehlédnout, že úvěrové prostředky byly poskytnuty na velmi krátkou dobu, což zejména výrazně zkresluje výši RPSN a i výši roční úrokové míry, kdy odvolací soud se domnívá, že byť je výše úroku jako taková uvedena v příslušných formulářích smlouvy, nelze přehlédnout, že sama žalobkyně jej označuje jako poplatek s tím, že se jedná fakticky o jednorázovou odměnu, přičemž skutečnost, že žalobkyně požaduje pouze zaplacení této jednorázové odměny (poplatku/úroku) a nikoliv jako úrok běžící z nezaplacené částky i po uplynutí sjednané doby splatnosti úvěru, vede odvolací soud k úvaze o tom, že lze na tento poplatek nahlížet a posuzovat jej nikoliv pouze z hlediska jeho poměru k obvyklým úrokovým sazbám. 7. Za nikoliv nevýznamnou odvolací soud považuje i skutečnost, že žalovaný využil služeb elektronické komunikace na dálku, kdy sám služby žalobkyně vyhledal a požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím těchto prostředků, tedy se nejednalo o poskytnutí úvěru zprostředkovatelem, který by mohl případně ovlivnit jeho rozhodování. Rovněž se s ohledem na použití příslušných elektronických prostředků nemohlo jednat o osobu zcela neznalou. 8. Posuzujíc všechny okolnosti projednávané věci, bere odvolací soud též v úvahu, že žalobkyně nepožaduje žádné další částky krom sjednané smluvní pokuty, tedy lze akceptovat námitky žalobkyně o tom, že sjednaná odměna označená ve smlouvě jako poplatek za poskytnutí úvěru zahrnuje i další náklady žalobkyně, které se sjednáním smlouvy a poskytnutím peněžních prostředků žalovanému vynaložila. Ujednání smlouvy tedy nelze jednoznačně považovat za takové, které výrazně znevýhodňuje žalovaného jako spotřebitele, a není tak ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. Stejně tak výše smluvní pokuty 0,1 % denně (kdy smluvní pokuta byla jediným zajišťovacím institutem) je v souladu s ust. § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. 9. Sjednání smlouvy i poskytnutí peněžních prostředků žalobkyně prokázala listinami, z nichž je zřejmé, že žalovaný byl majitelem účtu, na něž byly prostředky zaslány. Za doloženou lze mít i jeho totožnost, když předložil žalobkyni nejen kopie průkazů totožnosti, ale i výpis ze svého účtu. 10. Odvolací soud proto veden odlišným právním názorem na platnost smlouvy o úvěru, z níž žalobkyně dovozuje své nároky, změnil dle ust. § 220 o. s. ř. napadený výrok II. a přiznal žalobkyni právo na zaplacení požadovaného poplatku ve výši 2 988 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 760 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z jistiny od doby splatnosti dluhu. Ohledně úroku z prodlení odvolací soud poznamenává, že žalobou jej žalobkyně uplatnila z jistiny 8 000 Kč, tj. nikoli z částky 12 748 Kč, jak uvedeno v zamítavém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně zde tedy zčásti překročil žalobu, což bylo odvolacím soudem napraveno. 11. Vzhledem k tomu, že odvolací soud měnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval dle ust. § 224 odst. 2 o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů. V řízení byla žalobkyně plně úspěšná, tedy jí dle ust. § 142 o. s. ř. přísluší právo na náhradu nákladů za zaplacené soudní poplatky, a to ve výši 1 000 Kč za řízení před soudem prvního stupně a 1 000 Kč za řízení před soudem odvolacím. Dále za právní zastoupení, a to za řízení před soudem prvního stupně za tři úkony právní služby, kdy odměna za jeden úkon právní služby činí ve smyslu ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 S