31 C 26/2021-115 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně v celém rozsahu zamítl žalobu o zaplacení 24 495,40 Kč s úrokem z prodlení a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. V odůvodnění uvedl, že se neztotožnil se žalobkyní v tom, že exekuční soud, pokud zastavil exekuci pro neplatnost rozhodčí smlouvy, neměl pověření pro vedení exekuce ze stejného důvodu vůbec vydávat. Exekuční soud byl při vydání pověření povinen zkoumat exekuční titul a to z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti, nepřezkoumával věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlížel k vadám nalézacího řízení. V exekučním řízení je soud oprávněn přezkoumávat pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Pokud soud tyto hlediska přezkoumal, neshledal je v rozporu se zákonem a ani v rozporu s judikaturou známou mu ke dni rozhodování, pověření vydal. V daném případě bylo exekuční řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci rozhodce, avšak ne z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy pro netransparentnost výběru rozhodce, nýbrž důvodu neplatnosti samotné úvěrové smlouvy, která byla s rozhodčí smlouvou propojena. Důsledkem neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatek pravomoci rozhodce a tím pádem nezpůsobilost exekučního titulu. Došlo-li tedy až postupem času k vývoji judikatury tak, že původně nařízená exekuce byla následně zastavena, není možné v tomto spatřovat nesprávný úřední postup soudu při vydání pověření k provedení exekuce tak, jak tvrdí žalobkyně. Je to právě žalobkyně, která neplatnou úvěrovou smlouvu s povinnou uzavřela spolu se smlouvou rozhodčí; obě jsou smlouvy formulářové, vypracované a předložené žalobkyní. Byla to žalobkyně, které dle této rozhodčí smlouvy požádala rozhodce o vydání rozhodčího nálezu a následně dne 7. 11. 2014 podala návrh na pověření soudního exekutora. Následně to byla žalobkyně, která podala odvolání proti usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2018, kterým byla exekuce zastavena, a tvrdila, že pravomoc rozhodce byla dána, že samotná neplatnost smlouvy o úvěru nemá vliv na platnost rozhodčí doložky. A je to stejná žalobkyně, která se nyní domáhá po státu nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu s tvrzením, že exekuční titul nebyl od samého počátku způsobilým exekučním titulem. Takovémuto jednání na straně žalobkyně není možno poskytovat žádnou ochranu, tedy ani přiznávat jakékoliv nároky na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že jeho úvahy vůbec nesměřují k podstatě uplatněného nároku. Vůbec se nevypořádal s námitkou, dle níž exekuční soud při pověření soudního exekutora podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Žalobkyně, tehdy v postavení oprávněného, věřila, že soud postupoval správně, pokud vydal exekutorovi pověření. Jelikož tomu tak nebylo, vznikla jí v důsledku zastavení exekuce škoda. Požadavek na její náhradu nijak neodporuje dobrým mravům. Stát nemá výjimku z odpovědnosti za svůj řádný postup, odpovídá objektivně bez ohledu na zavinění, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Jestliže z rozhodnutí o zastavení exekuce se závazně podává, že rozhodce neměl nikdy pravomoc vydat rozhodčí nález, neexistoval nikdy formálně a materiálně vykonatelný exekuční titul a úřední postup soudu při pověření exekutora byl nutně objektivně nesprávný. Není vůbec podstatné, co soud při pověření exekutora činil nebo nečinil, co mohl seznat, neboť ani pečlivý postup není liberačním důvodem. Rozhodčí nález byl nevykonatelný ex tunc, a není důležité, proč to exekuční soud při pověřování exekutora nerozpoznal. Významné není ani to, zda to poznat mohl. Není správná úvaha soudu prvního stupně, dle níž až postupem času došlo k vývoji judikatury tak, že původně nařízená exekuce byla následně zastavena, a proto není možné v pověření k provedení exekuce spatřovat nesprávný úřední postup. Taková úvaha by měla místo tehdy, pokud by se řešilo zavinění, což není případ objektivní odpovědnosti. Žalobkyně jako oprávněná právem věřila ve správnost postupu exekučního soudu v tomto konkrétním řízení a měla plné právo očekávat, že byl v souladu se zákonem. Proto se i pochopitelně bránila v řízení o zastavení exekuce. Závěry soudu prvního stupně o tom, že si žalobkyně měla sama provést jakousi vnitřní supervizi postupu exekučního soudu a vlastně za vše sama odpovídá, neobstojí. Exekuční soud si mohl a měl připojit rozhodčí spis a s ním mohl za pomoci kritérií schválených vyššími soudy seznat, že úvěrová smlouva je neplatná. Navrhla, aby odvolací soud přezkoumávaný rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl. 3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla pouze to, že navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který zcela správně věc po skutkové a i právní stránce posoudil a odůvodnění jím vydaného rozsudku je kvalitní a přesvědčivé. Odvolání žalobkyně dle názoru žalované neuvádí takové argumenty, které by byly způsobilé přivodit změnu nebo zrušení napadeného rozsudku. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. Odvolání žalobkyně není důvodné. 5. V posuzované věci se žalobkyně proti státu domáhá náhrady škody, která jí ve výši 24 495,40 Kč měla vzniknout tím, že byla v exekučním řízení vedeném před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. [spisová značka] uznána povinnou nahradit náklady řízení [jméno] [příjmení], která se úspěšně domohla zastavení exekuce, kterou proti ní žalobkyně jako oprávněná vedla. Stát za škodu odpovídá podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., neboť ji dle žalobkyně způsobil nesprávným úředním postupem Okresního soudu Plzeň-město, jestliže tento soud pověřil soudního exekutora vedením exekuce na základě exekučního titulu, jenž byl následně shledán nevykonatelným. 6. Soud prvního stupně náležitě a v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav. Jeho skutkové závěry vycházejí z tvrzení účastníků, které jsou v podstatě shodná, a z písemných důkazů, které si navzájem neodporují. Jeho skutkové závěry ostatně ani v odvolacím řízení nejsou účastníky řízení zpochybňovány. Postačí proto shrnout, že žalobkyně jako oprávněná dne 7. 11. 2014 podala exekuční návrh na nařízení exekuce k vymožení své peněžité pohledávky za povinnou, a to podle rozhodčího nálezu, vydaného pod č. j. [číslo jednací] rozhodcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] Okresní soud Plzeň-město pověřil vedením exekuce soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 19. 1. 2015 (č. j. [číslo jednací]). V průběhu řízení došlo ke spojení s další exekucí vedenou žalobkyní proti [jméno] [příjmení] na základě rozhodčího nálezu rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 13. 5. 2014, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] – 7 (oba tyto rozhodčí nálezy budou dále uváděny jako exekuční titul). Dříve než došlo k vymožení pohledávky žalobkyně, podala povinná 25. 6. 2018 návrh na zastavení exekuce. Exekuci žádala zastavit z důvodu podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dle povinné, rozhodce neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, protože jak rozhodčí smlouva, tak smlouva o úvěru, která je s rozhodčí smlouvou spojena, se příčí dobrým mravům a jsou absolutně neplatné podle ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb. Žalobkyně jako oprávněná se zastavením exekuce nesouhlasila, proto soudní exekutor předložil návrh povinné Okresnímu soudu Plzeň-město, který mu usnesením ze dne 30. 10. 2018, č. j. [číslo jednací] vyhověl a exekuci zastavil. Žalobkyni také uložil povinnost zaplatit povinné [jméno] [příjmení] náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 12 785 Kč. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 2. 2019, č. j. [číslo jednací], jímž rozhodnutí prvoinstančního soudu ve výrocích o zastavení exekuce a o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 710,40 Kč. Žalobkyně prokázala, že svou povinnost uhradit [jméno] [příjmení] náklady řízení v celkové výši nyní požadovaných 24 495,40 Kč splnila. Prokázáno bylo i to, že před podáním žaloby žalobkyně požádala žalovanou o odškodnění a její žádosti nebylo vyhověno. 7. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, jímž potvrdil zastavení exekuce vůči povinné [jméno] [příjmení], uvedl, že samotná rozhodčí smlouva, na jejímž základě byl rozhodce určen, není po formální stránce s ohledem na její obsah v rozporu se zákonem ani judikaturou vyšších soudů. S ohledem na obsahovou propojenost rozhodčí smlouvy se smlouvou o úvěru, je nutno hodnotit obě smlouvy z hlediska principu ochrany spotřebitele jako jeden celek. Smlouvy byly uzavřeny společně, k uzavření jedné z nich bez druhé by nedošlo. Obě smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť obsah smlouvy o úvěru, která je právním důvodem vzniku vynucované povinnosti, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, jimž se příčí zejména s ohledem na výši úrokové sazby a na nepřim