56 CO 237/2021-188 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o zaplacení 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 000 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení zamítl (výrok I), žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení v částce 55 460,50 Kč k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II), žalobci uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náklady řízení zálohované státem ve výši 3 007 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III). 2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě. Soud prvního stupně poukázal na to, že má pochybnosti o pravosti uznání dluhu žalovaného vůči žalobci, zabýval se proto zásadní otázkou, zda došlo k naplnění reálné povahy závazku, tedy ke vzniku smlouvy o zápůjčce. Poukazoval dále na rozpory v tvrzení žalobce. Uzavřel, že ke skutkovým tvrzením žalobce o hotovostní zápůjčce, která byla učiněna po koncentraci řízení, již nemohl přihlížet. Jelikož žalobce neunesl důkazní břemeno o pravosti uznání dluhu žalovaným a z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce žalovanému žádnou bezhotovostní zápůjčku fakticky neposkytl, žaloba byla zamítnuta. 3. Žalobce ve včasném odvolání namítal, že jakkoli byl přesvědčen, že zápůjčku poskytl žalovanému formou výplaty hotovosti, po výzvě soudu prvního stupně se na tuto okolnost opětovně zaměřil, prověřil pohyby na svém bankovním účtu a zaregistroval odchozí platbu ze svého účtu ve výši 70 000 Kč. Jelikož se mu nepodařilo zjistit majitele bankovního účtu, na který byla částka poukázána, s ohledem na časovou souvislost transakce žalobce sám sebe přesvědčil, že se jednalo právě o plnění ve prospěch žalovaného, v tomto směru upřesnil svá skutková tvrzení v podání ze dne 23. 7. 2020. Teprve na základě intervence soudu prvního stupně byl identifikován majitel bankovního účtu příjemce uvedené platby, bylo zjištěno, že se jedná o osobu odlišnou od žalovaného. Žalobce si v návaznosti na to dodatečně vybavil okolnosti platby, připustil svůj omyl a uvedl okolnosti poskytnutí zápůjčky do souladu s původním žalobním tvrzením. Soud prvního stupně tento postup neakceptoval s tím, že žalobce upravil svá skutková tvrzení až po koncentraci řízení. Žalobce poukazoval na nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, kdy soud pominul existenci listiny o uznání dluhu. Byl to tedy žalovaný, kdo od počátku řízení měl nést důkazní břemeno o tom, že od žalobce peněžitou zápůjčku nepřevzal, případně, že závazek nevznikl z jiných důvodů, nebo že již zanikl. Pokud žalovaný namítal, že listinu o uznání dluhu ani smlouvu o zápůjčce nepodepsal, měl se soud zaměřit na zjištění, zda žalovaný dluh platně uznal, měl se zaměřit na ověření pravosti podpisu žalovaného a teprve v návaznosti na výsledek posouzení pravosti listiny o uznání dluhu, měl rozhodnout o dalším postupu v řízení. Za této situace k obsahu vyjádření žalobce z 23. 7. 2020 nelze přihlížet, neboť tento procesní počin byl důsledkem nezákonného procesního postupu soudu prvního stupně. Nelze tak akceptovat stav, že žalobci uplynula koncentrační lhůta. Soud se měl tedy zabývat i následně žalobcem předloženými důkazy, tedy např. stvrzenkou ze dne 28. 8. 2014, když tímto důkazem žalobce podpořil svoji účastnickou výpověď, v rámci které uvedl na pravou míru svá skutková tvrzení. Žalobce nesouhlasí s názorem soudu, že ohledně pravosti podpisu žalovaného existují důvodné pochybnosti. Ze závěru znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], přičemž své závěry stvrdila při svém výslechu, byla při posouzení pravosti podpisu žalovaného stanovena střední míra pravděpodobnosti. Znalkyně uvedla, že stanovení míry pravděpodobnosti je na subjektivní úvaze znalce. Soud hodnotil závěry písmoznaleckého posudku formalisticky. Chybně na počátku řízení poučil žalobce, aby tvrdil rozhodné skutečnosti, které však měl naopak žalovaný vyvracet. Žalobce nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka [jméno] [příjmení]. Svědectví svědka je dle odvolatele nevěrohodné a účelové. Žalobce zpochybňoval, že by si svědek mohl pamatovat datum oslavy 70. narozenin, přičemž tato oslava se měla konat ve čtvrtek 12. července, ačkoliv se svědek narodil 25. července. Poukazoval na vzdálenost bydliště svědka od bydliště žalovaného, na dobu, kdy měl dle svědka žalobce na oslavu dorazit. Jelikož dle žalobce je řízení stiženo vadou, soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a jím předloženým důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a k nesprávnému právnímu posouzení věci, žalobce navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil v tom směru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že zápůjčku ve výši 70 000 Kč žalovanému poskytl. Žalobce byl opakovaně soudem vyzýván k doplnění tvrzení a označení důkazů, žalobce sám požádal o poskytnutí dodatečné lhůty a učinil jednoznačné tvrzení o tom, že zápůjčku poskytl formou bezhotovostního převodu na účet, který definoval tak, že mu jej měl sám žalovaný sdělit. Po prokázání, že se jednalo o jiný převod, začal žalobce, ovšem až po koncentrační lhůtě, tvrdit rozdílná skutková tvrzení o poskytnutí zápůjčky. K žalobě žalobce předložil toliko smlouvu o zápůjčce, která výslovně definuje, že zápůjčka bude poskytnuta po podpisu a uzavření smlouvy o zápůjčce. Žalobce nikdy netvrdil a neprokázal, že by po uzavření smlouvy o zápůjčce žalovanému zápůjčku poskytl, tedy že došlo k reálnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Nehledě na to, že sporná zůstala i otázka uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, což žalovaný stále sporuje. Žalobce v odvolání nepřináší žádné rozhodné dovolací důvody a námitky, které by odůvodňovaly zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Zápůjčka nebyla mezi účastníky sjednána, žalobce žalovanému zápůjčku neposkytl. Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přihlédl k odvolání žalobce, k vyjádření žalovaného a po doplnění stanovisek dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat důvodným. 6. V posuzované věci se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 000 Kč od 1. 10. 2017 do zaplacení. Žalobce předložil žalobní tvrzení, že dne 24. 9. 2015 uzavřel coby zapůjčitel na straně jedné se žalovaným coby vydlužitelem na straně druhé smlouvu o zápůjčce peněz, na jejímž základě poskytl k rukám žalovaného hotovostní zápůjčku ve výši 70 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit žalobci nejpozději do 30. 9. 2017. Žalovaný zápůjčku nevrátil. Dne 12. 7. 2018 žalovaný svůj dluh vůči žalobci ve výši 70 000 Kč písemně uznal co do důvodu i výše. Žalobce poukazoval na formální vadu listiny o uznání dluhu, kde v podpisové doložce je uvedeno jméno [příjmení] [příjmení], což je bratr žalovaného, který rovněž žalobci dluží. V záhlaví listiny je jako dlužník uveden žalovaný, který též uznání dluhu podepsal. 7. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, popřel, že by obdržel od žalobce tvrzenou zápůjčku, nepodepsal smlouvu o zápůjčce ani uznání dluhu. Namítal, že v listinách je uvedeno jméno jeho zemřelého bratra [jméno] [příjmení], žalobce se obrátil na žalovaného s tvrzením o existenci závazku poté, co bratr žalovaného dne 7. 2. 2019 zemřel. 8. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu, ve věc učinil skutkové a právní závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje, které způsobem níže uvedeným doplňuje a upřesňuje. 9. Dle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu a výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 10. Dle § 2390 občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 11. Žalobce s žalobou předložil listinu nazvanou smlouva o zápůjčce peněz, opatřenou datem 24. 9. 2015 a podpisy v kolonce zapůjčitel a vydlužitel. Dle článku I smlouvy se zapůjčitel podpisem smlouvy zavazuje zapůjčit vydlužiteli částku ve výši 70 000 korun českých a vydlužitel se zavazuje zápůjčku vrátit za podmínek stanovených ve smlouvě. Zapůjčitel se zavazuje předat vydlužiteli zápůjčku v hotovosti dne 24. 9. 2015. Žalobce dále předložil listinu nazvanou uznání dluhu s datem 12. 7. 2018, přičemž je opatřena podpisy v kolonce zapůjčitel a vydlužitel. Dle textu této listiny zapůjčitel má ke dni uzavření dohody splatnou peněžitou pohledávku za vydlužitelem v celkové výši 70 000 Kč z titulu zápůjčky poskytnuté dlužníkovi na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 9. 2015. Vydlužitel uznává co do důvodu i výše svůj peněžitý dluh vůči věřiteli v částce 70 000 Kč včetně sjednaného př