11 CO 200/2022-364 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně určil, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozeném [datum] a zemřelém [datum] (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 71 978,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit náklady státu v částce 5 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvého stupně (výrok III). 2. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvého stupně uvedl, že u Okresního soudu Plzeň-sever probíhá pozůstalostní řízení po otci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Dne 29. 1. 2016 předložil bratr zůstavitele (žalovaný) listinu označenou jako závěť ze dne 1. 11. 2015, podle které je dědicem po zůstaviteli. Soudní komisař usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], odkázal zákonnou dědičku k podání žaloby na určení, že závětní dědic není dědicem zůstavitele podle § 170 z. ř. s . Žalobkyně tuto žalobu podala v určené lhůtě. Dále soud prvého stupně konstatoval, že se jedná o tzv. privilegovanou žalobu, která nevyžaduje tvrzení o prokazování naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Předmětem řízení je pak řešení otázky platnosti allografní závěti a taktéž její pravosti, kdy tato měla být vlastnoručně podepsána zůstavitelem a přítomnými svědky. Pokud jde o otázku pravosti podpisu na sporné závěti, soud prvého stupně vycházel ze znaleckých posudků, které byly provedeny i jak policejním orgánem, tak v občanskoprávním řízení před soudem prvého stupně a s ohledem na závěry těchto posudku (sice nejde o jednoznačný závěr o tom, že zůstavitel závěť nepodepsal, ale o střední pravděpodobnost, že je podpis padělkem) bylo na žalovaném, aby prokázal, že závěť podepsal jeho bratr zůstavitel [jméno] [příjmení]. Takovýto závěr však v dané věci nebylo možno učinit (míněno v kontextu s hodnocením ostatních důkazů). Žalovaný a svědkyně [jméno] [příjmení] jsou s nejvyšší pravděpodobností druh a družka, kdy újmu jednoho by druhý důvodně pocítil jako újmu vlastní. Z tohoto důvodu ji soud prvého stupně hodnotil jako nezpůsobilou svědkyni závěti. Další svědkyně podpisu závěti [jméno] [příjmení] [příjmení] je dcerou žalovaného a je jako svědkyně závěti jako osoba blízká vyloučena z tohoto svědectví. Pochybnosti vzbuzuje rovněž závětní svědek [jméno] [jméno] [příjmení], který je bratrem [jméno] [příjmení] [příjmení]. Soud prvého stupně proto uzavřel, že nebylo prokázáno, že podpis na závěti je podpisem zůstavitele a navíc nejsou splněny podmínky allografní závěti spočívající v přítomnosti dvou závětních svědků, kteří nejsou vůči dědici v postavení osoby blízké a z tohoto důvodu je sporná závěť neplatná. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle kritéria úspěchu ve věci a o nákladech státu pak dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který se závěry soudu prvého stupně nesouhlasil. Vytýká soudu prvého stupně, že nepostupoval dle pokynů předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2022, č. j. 11 Co 284/2019-176, v němž odvolací soud uložil soudu prvého stupně mimo jiné zabývat se poměry žalovaného ke svědkům závěti [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ve smyslu § 22 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že by se měl dále zabývat i časovými okolnostmi souvisejícími jednak se samotným sepisem závěti dne 1. 11. 2015 a úmrtím samotného zůstavitele. Soud prvého stupně důkazy zákonným způsobem nehodnotil, a buď z nich nevyvodil závěry žádné, nebo závěry, které z jejich provedení nevyplývají. Navržení svědci, a to jak svědci závěti, tak sám žalovaný v rámci svých výpovědí pravdivě popsali okolnosti podpisu závěti dne 1. 11. 2015. Jejich výpovědi byly provedeny opakovaně, a to nejprve v rámci dědického řízení, následně před policejním orgánem a dále pak i před soudem prvého stupně. Pokud jde o nesrovnalosti v těchto výpovědích, které popsal soud prvého stupně, má žalovaný za to, že je třeba přihlížet i k odstupu více než tří let a při dalším výslechu svědků dokonce sedm let od popisované skutečnosti od sepisu závěti. Dále se žalovaný vyjadřuje podrobně k jednotlivým svědeckým výpovědím a zjištěným rozporům v popisu skutečností týkající se plánované cesty za zůstavitelem k podpisu závěti i okolnostem samotného podpisu závěti, přičemž se tyto snaží vysvětlit a hodnotí je ve prospěch verze žalovaného. Stejně tak činí, i pokud jde o zjištěný poměr jednotlivých svědků závěti k osobě žalovaného a vlastním hodnocením těchto důkazů dovozuje, že se jedná o způsobilé svědky závěti a že těmito svědky závěti bylo prokázáno, že zůstavitel sepsal platnou závěť, respektive závěť podepsal před všemi přítomnými svědky, stejně tak jako že svědkové věděli, že se jedná o projev poslední vůle zůstavitele a všichni listinu – závěť podepsali. Dále hodnotí důkazy provedené v souvislosti s posouzením pravosti podpisu zůstavitele na závěti a nesouhlasí se závěrem znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], podle něhož podpis na závěti ze dne 1. 11. 2015 pravděpodobně není pravým podpisem zůstavitele [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Tento závěr je totiž v rozporu s výpovědí svědků závěti i žalovaného. Vytýká soudu prvého stupně, že s tímto rozporem v provedených důkazech dostatečně nevypořádal a v této souvislosti poukázal na tzv. opomenuté důkazy, z důsledku čehož považuje rozsudek za nepřezkoumatelný. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. 4. K tomuto odvolání podala žalobkyně vyjádření, v němž zejména uvedla, že soud prvého stupně provedl dokazování ve více než potřebném rozsahu a dospěl ke stejnému závěru jako v předchozím rozhodnutí. Ohledně vztahů žalovaného se svědkyní [příjmení] je zřejmé, že žalovaný se stále více zamotává do svých vlastních nepravdivých tvrzení, která učinil před soudem prvého stupně a která jsou v příkrém rozporu s listinnými důkazy a jeho vlastními prohlášeními učiněnými ještě před zahájením soudního řízení. Samotné tvrzení žalovaného je i ve světle jeho předchozího vyjádření a výpovědí zcela nevěrohodné, kdy svou výpověď vždy účelově přizpůsobuje a mění. Podstatné není, zda se svědkyně [příjmení] v současné době odstěhovala, ale to, v jakém vztahu byla se žalovaným v době pořízení údajné závěti. Vzhledem k důkazům, které byly provedeny (fotografie, e-maily), se svědkyně [příjmení] s žalovaným znala a stýkala se s ním, jakož i s jeho dcerou a zřejmě byla součástí širší rodiny. Skutečnost, že žalovaný tuto svědkyni bral sebou na výlety, návštěvy a dovolené a nakonec na její bankovní účet zaslal finanční prostředky z účtu již zesnulého [jméno] [příjmení], svědčí o mimořádnosti a zjevné nestandardnosti jejich vztahu. K existenci blízkého vztahu se vyjádřili byť stručněji i manžel a syn paní [příjmení] [jméno] existenci jejich vztahu na úrovni partnerském nemůže být nejmenší pochyb. Klíčové je pak rovněž svědectví svědkyně [příjmení]. Konstrukci žalovaného ohledně příběhu o způsobu a okolnostech podpisu závěti zůstavitelem rozbíjí svědectví svědkyně [jméno] [příjmení] [příjmení], dcery žalovaného, která je navíc ze svědectví závěti vyloučena. Tato svědkyně u žádného podepisování nebyla a předem dohodnutou historku si ani není schopna pořádně zapamatovat. Dále poukázala na rozpory ve výpovědi svědka [příjmení], a to zejména v okolnostech dne, kdy došlo k podpisu závěti, cesty dotčených osob na místo podpisu závěti a činnost, kterou tam měli provozovat. Druhá závěť, která měla být podepsána ve prospěch zůstavitele, se nikdy nenašla a je nejpravděpodobnější, že ani nikdy neexistovala. Pokud jde o finanční prostředky, nebyla prokázána dohoda o tom, že by snad mělo předmětných 60 000 Kč náležet žalovanému. Výběr finančních prostředků [jméno] [příjmení] a následné případné vložení 60 000 Kč na jeho účet nijak neprokazuje, že by se mělo jednat o prostředky žalovaného. Nebyla tvrzena ani prokazována dohoda o tom, že by měl mít žalovaný oprávnění k převodu této částky po úmrtí zůstavitele na účet jakékoliv třetí osoby. I v tomto si žalovaný protiřečí, když tyto prostředky nejprve vydává za své vlastní, aby následně tvrdil, že z nich hradil výdaje spojené s osobou zůstavitele. Pokud pak jde o závěr znaleckého posudku a odborného vyjádření Policie ČR, žalovaný nedoložil nic, co by mohlo závěry znaleckého posudku zpochybnit. Ve světle současné judikatury je na žalovaném, aby v případě závěti jako soukromé listiny doložil její pravost. To se žalovanému zjevně nepodařilo. Z tohoto důvodu nelze rozhodnout jinak, než jak učinil nalézací soud. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku. 5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalovaného i k vyjádření žalobkyně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhala žalobou podanou dne 30. 5. 2018 určení, že žalovaný není dědicem zůstavitele. Tvrdil