13 CO 291/2022-166 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 291 735 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 64 017,71 Kč (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 91 923,70 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalované (výrok II) a dále rozhodl, že žalobkyni se po právní moci rozsudku vrací z prostředků České republiky – Okresního soudu v Chebu část soudního poplatku za řízení ve výši 4 692,30 Kč (výrok III). 2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení původně částky 637 605 Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně po žalované domáhala s tvrzením, že žalovaná se jako držitel televizních přijímačů přihlásila 1. 1. 1998 k platbě televizního poplatku a jako právnická osoba jej měla platit čtvrtletně, vždy do 15. dne prvního měsíce kalendářního čtvrtletí. Podle počtu držených televizních přijímačů (4. čtvrtletí roku 2020 - 738 televizních přijímačů) dluží žalobci částku 298 890 Kč (738 TV přijímačů x 135 Kč za 1 TV přijímač x 3 měsíce), za 1. čtvrtletí roku 2021 částku ve výši 228 150 Kč (při počtu TV přijímačů 738 v lednu 2021 a v únoru a březnu 476 TV přijímačů) a za 2. čtvrtletí roku 2021 částku 110 565 Kč (273 TV přijímačů v tomto čtvrtletí), celkem 637 605 Kč. V průběhu řízení pak žalobkyně omezila nárok o částku 345 870 Kč uhrazenou žalovanou po podání žaloby, kterou žalobkyně, za situace, kdy platba nebyla žalovanou označena, přiřadila k nejstarším dluhům žalované vykazovaným žalobkyní, tj. za říjen až prosinec 2020 a část ledna 2021, a v tomto rozsahu vzala žalobu co do částky 345 870 Kč zpět a řízení do této výše bylo zastaveno. Předmětem řízení zůstal nárok na zaplacení částky 291 735 Kč s příslušenstvím. 3. Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení žalobu zamítl se závěrem, že v rozhodném období, za které je žalobkyní televizní poplatek požadován, žalovaná poplatkovou povinnost neměla. Vzal za prokázáno, že žalovaná se od ledna 1998 přihlásila k placení televizních poplatků, v období, které zůstalo předmětem řízení, byla držitelkou TV přijímačů v počtu tvrzených žalobkyní, dále vzal za prokázáno, že žalovaná je na základě rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. [spisová značka], sp. zn. [rok] [číslo] ze dne [datum] ve smyslu ust. § 5 písm. b), § 18 odst. 4 a § 25 zákona č. 231/2001 Sb. (dále jen „vysílací zákon“) držitelkou licence k provozování místního televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci [datum], a licence na základě uvedeného rozhodnutí byla žalované udělena na dobu 12 let od právní moci rozhodnutí. V období, které žalobkyně učinila předmětem řízení, tak byla žalovaná od placení televizního poplatku osvobozena podle ust. § 4 odst. 1 písm. f) z.č. 348/2005 Sb., o platbě televizních a rozhlasových poplatků a o změněn zákona (dále jen„ poplatkový zákon“) z důvodu, že je držitelkou licence k provozování televizního vysílání. Za předmětné období jí poplatková povinnost nevznikla, o čemž žalovaná, tedy - že je držitelkou uvedené licence - informovala žalobkyni i před podáním žaloby v dané věci. Z tohoto důvodu soud žalobu žalobkyně pro neexistenci poplatkové povinnosti žalované v uvedeném období zamítl. Vyložil (odůvodnění rozsudku bod 10 až 14), proč je nutno ust. § 12 vysílacího zákona, na něž je formou poznámky pod čarou (poznámka 8) činěn odkaz u ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona pro pojem„ licence“, vztáhnout i na licenci pro provozování televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů (§ 25 vysílacího zákona) udělenou žalované. Námitky žalobkyně, že pro posouzení osvobození od placení televizních poplatků u držitele licence je podstatné to, zda je žalovaná skutečně provozovatelem vysílání ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. g) či h) vysílacího zákona, respektive v jakém rozsahu vysílá program ve smyslu § 2 odst. 1 písm. j) vysílacího zákona, neshledal soud prvního stupně důvodnými proto, že právní úprava, která by osvobození od placení televizních poplatků vázala na splnění podmínek faktického provozování vysílání s určitými kvalitativními či kvantitativními parametry, neexistuje a ust. § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona váže osvobození od placení televizního poplatku pouze na splnění jediné podmínky a tou je držba licence opravňující k televiznímu vysílání, kterou žalovaná disponuje a soudu v řízení o hrazení televizních poplatků nepřísluší přezkoumávat, zda licence byla udělena a je držena v souladu s podmínkami, které vyžaduje vysílací zákon. Dále jako nedůvodnou shledal soud prvního stupně i další argumentaci žalobkyně, která při existenci osvobození žalované od hrazení televizních poplatků tvrdila, že povinnost hradit poplatek nemohla žalované zaniknout dříve, než se podle ust. § 8 odst. 8 poplatkového zákona odhlásila z evidence poplatníků. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 3 poplatkového zákona, dle něhož vznik poplatkové povinnosti není spojen s přihlášením se do evidence poplatníků, ale s faktickou držbou či užíváním přijímače. Evidenci poplatníků pak upravuje ust. § 8 poplatkového zákona, které stanoví povinnost poplatníka oznámit provozovateli vysílání ze zákona, že se stal poplatníkem do 15 dnů ode dne, kdy se poplatníkem stal. Soud uzavřel, že z uvedeného vyplývá, že osoba se nejprve stane poplatníkem a tím jí vznikne povinnost dát o tom v zákonné lhůtě provozovateli vědět. Ustanovení § 8 odst. 8 písm. b) poplatkového zákona pak stanoví povinnost odhlásit se z evidence do 15 dnů, nastane-li rozhodná skutečnost (mimo jiné proto, že byl poplatník osvobozen podle § 4 odst. 1 poplatkového zákona). Poplatníkem tedy nejprve osoba přestane být a poté je povinna do 15 dnů oznámit toto provozovateli. Pokud osoba, která přestane být poplatníkem, evidenční povinnost nesplní (odhlášení z evidence), neznamená to dle soudu prvního stupně, že by nadále byla poplatníkem, ale podle ust. § 9 odst. 3 poplatkového zákona má provozovatel vůči takové osobě, která se neodhlásila podle § 8 odst. 8 poplatkového zákona a současně přestala platit poplatek, právo na přirážku 1 000 Kč za každý přijímač, ze kterého byla povinna platit poplatek. Soud prvního stupně uzavřel, že z citovaného zákona vyplývá, že provozovatel tak sice již nemá právo na poplatek, ale má právo na přirážku jako majetkovou sankci proti bývalému poplatníku za nesplnění ohlašovací povinnosti. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. plným úspěchem žalované ve věci, když pokud šlo o úhradu částky 345 870 Kč zaplacenou žalovanou po podání žaloby, ohledně níž žalobkyně vzala žalobu do této částky zpět, shledal obranu žalované, že nešlo o plnění na uplatněný předmět řízení, důvodnou, žalobkyně tak v případě částečného zpětvzetí žaloby zavinila zastavení řízení a je povinna hradit žalované náklady řízení v plném rozsahu, jejichž specifikaci provedl soud prvního stupně v bodě 25 odůvodnění rozsudku. 4. Proti tomuto rozsudku, do výroků I a II, podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř). Žalobkyně v odvolání označila za nesporné, že žalovaná podnikající v sektoru provozovatelů hotelových služeb se na základě své přihlášky stala poplatníkem televizních poplatků evidovaným v evidenci poplatníků televizních poplatků a dále za nesporné měla, že se žalovaná dosud z evidence neodhlásila a žalobkyní je tak stále evidována, jako poplatník televizních poplatků. Jako zásadní pak nastolila žalobkyně předmětem odvolacího řízení otázku, zda žalovaná je povinna hradit koncesionářské poplatky České televizi za situace, kdy žalovaná získala v roce 2016 licenci k provozování místního televizního vysílání, avšak z evidence poplatníků se neodhlásila. Navíc televizní poplatky hradila a hradí nadále. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku povinnosti hradit televizní poplatky není odhlášení se z evidence poplatníků potřebné, když podle soudu k zániku povinnosti hradit poplatky dochází vznikem příslušné události, v tomto případě obdržením licence. Uvedený závěr je podle žalobkyně v rozporu se zněním poplatkového zákona a je i v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Podle žalobkyně existují v rámci zániku poplatkové povinnosti dva odlišné okamžiky, jednak okamžik vzniku skutečnosti odůvodňující zánik poplatkové povinnosti (tj. možnost odhlášení se z evidence poplatníků) a jednak samotné odhlášení, tedy zánik poplatkové povinnosti. Rozhodným okamžikem podle žalobkyně pro zánik poplatkové povinnosti je moment odhlášení se z evidence poplatníků. Žalobkyně v odvolání popsala i jiné v praxi se vyskytující situace, např. sestěhování dvou fyzických osob, které byly poplatníky koncesionářských poplatků, do jedné domácnosti a kdy vzniká tzv. duplicita hrazení poplatků, přičemž se televizní poplatky mají hradit jen za jednu domácnost, na základě nichž dovozovala nelogický výklad soudu, podle něhož