25 CO 133/2023-50 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o postoupeném nároku ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 7. 12. 2021 tak, že ve výroku I. přiznal žalobci právo na zaplacení jistiny ve výši 35 235,77 Kč s kapitalizovaným úrokem za dobu do 31. 7. 2022 ve výši 1 391,22 Kč, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 35 235,77 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 235,77 Kč za dobu od 1. 8. 2022 do zaplacení, napadeným výrokem II. zamítl zbývající část příslušenství a ve výroku III. uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení. Smlouvu posoudil jako platnou ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, a i když dospěl k závěru, že úvěr byl zesplatněn ke dni 1. 8. 2022, stanovil výši úroku podle ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru podle sazby odpovídající prvnímu pololetí roku 2022, a ve zbytku požadovaný úrok a úrok z prodlení zamítl. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že dluh byl zesplatněn k 31. 7. 2022, žalovaný se ocitl v prodlení s celým dluhem až 1. 8. 2022, a úrok a úrok z prodlení měl být tedy stanoven podle sazby platné v druhém pololetí roku 2022, kdy zákonný úrok z prodlení činil 15 %. Proto navrhl změnu výroku II., jímž mu měl odvolací soud přiznat rozdíl mezi příslušenstvím požadovaným v žalobě a příslušenstvím vymezeným soudem prvního stupně ve výroku I. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. nařizoval odvolací jednání, a na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno důvodně. 4. Ze spisu vyplývá, že žalovaný uzavřel shora uvedenou smlouvu o úvěru s věřitelem [anonymizována čtyři slova], žalobce pohledávku ze smlouvy o úvěru nabyl postoupením dne 4. 8. 2022. Věřitel zesplatnil dluh kvůli prodlení žalovaného ke dni 31. 7. 2022, a od 1. 8. 2022 se ocitl žalovaný v prodlení s plněním celého dluhu. 5. Podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a podle výše repo sazby stanovené Českou národní bankou činila v období od 1. 7. 2022 sazba zákonného úroku z prodlení 15 %. 6. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok správně jako nárok z platné smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku a zabýval se správně též příslušenstvím uplatněného nároku, přičemž vzal v úvahu i úpravu obsaženou v ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Správně posoudil i prodlení žalovaného s úhradou dluhu, ale nedopatřením stanovil výši sazby úroku a úroku z prodlení ve vazbě na ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru podle sazby zákonného úroku z prodlení, platné pro první pololetí roku 2022. 7. Žalovaný se ocitl v prodlení od 1. 8. 2022, sazba úroku do 31. 10. 2022 měla tedy odpovídat výši sjednané ve smlouvě a činit 26,28 % ročně. V období následujícím, tedy od 1. 11. 2022 do zaplacení, měla sazba úroku souhlasit se zákonnou výší úroku z prodlení, tedy 15 % p. a. Této sazbě měl odpovídat i úrok z prodlení od počátku jeho běhu do zaplacení. Vzhledem k tomu odvolací soud změnil podle ust. § 220 o. s. ř. napadený výrok II. a přiznal žalobci též právo na zaplacení té části úroku a úroku z prodlení, kterou soud prvního stupně zamítl. 8. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 150 o. s. ř. Žalobce byl sice v odvolacím řízení úspěšný, ale vedení odvolacího řízení nelze klást za vinu žalovanému. Pokud by přesto měla být žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci ještě náklady odvolacího řízení, pak by se jednalo o postup v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Odvolací soud proto za této situace rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.