25 CO 137/2023-49 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení žalovaných částek (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že předmětem řízení byl nárok uplatněný rozkazní žalobou na zaplacení částky 34 933,31 Kč, jakožto nedoplatku pohledávky složené z nevráceného úvěru ve výši 30 933,31 Kč, poplatku 4 000 Kč za upomínky a dále úroku ke dni 22. 11. 2007 ve výši 8 554,58 Kč, úroku 14,9 % za období od 23. 11. 2007 do zaplacení, kapitalizovaného ke dni 25. 4. 2022 částkou 67 445,96 Kč, celkem tedy 76 000,54 Kč. Dále požadoval žalobce zaplacení úroku z prodlení ke dni 22. 11. 2007 ve výši 5 757,35 Kč a v zákonné výši z nevráceného úvěru a poplatku ve výši 34 933,31 Kč od 23. 11. 2007 do zaplacení, který také byl kapitalizován do 25. 4. 2022 částkou 40 047,74 Kč. Platební povinnost žalovaného dovozoval žalobce ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené 17. 12. 2003 mezi předchůdcem žalobce [právnická osoba] a žalovaným. Na základě této smlouvy měla být dle tvrzení žalobce poskytnuta úvěrujícím žalovanému částka 50 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu s úrokem ve výši 14,9 % ročně ve 47 měsíčních splátkách po 1 411 Kč. Žalovaný však nesplatil žalovanou jistinu a poplatky, proto se žalobce dále domáhal zaplacení úroku a úroku z prodlení. Aktivní legitimaci zdůvodnil žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2014. Ze smlouvy ze dne 17. 12. 2003 soud zjistil, že mezi žalovaným a úvěrujícím došlo ke sjednání smlouvy o úvěru, soud ovšem již nezjistil, že by podle této smlouvy došlo ke splnění závazku úvěrujícího předat žalovanému úvěrové peníze. Písemnost označená k důkazu jako historický výpis ke dni 22. 11. 2007 nemá v této souvislosti potřebnou důkazní hodnotu, neboť jde o soukromou písemnost, neautorizovanou jejím zpracovatelem, jejíž obsah nepotvrdil nijak ani žalovaný. Soud také nezjistil, že by byly provedeny úkony, které byly zpoplatněny cenou, která byla předmětem řízení, ohledně tohoto tvrzení žalobce neoznačil žádný důkazní prostředek. Soud nezjistil ani jakékoliv ujednání o právu úvěrujícího požadovat zaplacení celé nesplacené úvěrové pohledávky při prodlení s placením splátek úvěru. Ze samotné smlouvy toto právo nevyplývá. Toto zjištění již není významné, neboť by mohlo mít význam pouze při posouzení správnosti výše žalovaného úroku z prodlení. Jestliže však soud nezjistil prodlení žalovaného se splacením při nedostatku zjištění o předání úvěru, nelze o důvodnosti žaloby na placení úroku vůbec uvažovat. Tedy soud žalobu zamítl a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání namítá, že se se závěry soudu prvního stupně neztotožňuje, poukazuje na obecné podmínky [anonymizována dvě slova], v nichž je stanoveno, že čerpáním úvěru se rozumí odepsání příslušné částky z prostředků banky. Tímto okamžikem došlo k poskytnutí úvěru v čerpané částce a nebezpečí její ztráty přechází na dlužníka. Je tak nepochybné, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěrové prostředky bezhotovostně převodem na účet sjednaný ve smlouvě. K prokázání tohoto předložil žalobce historický výpis, který představuje interní doklad původního věřitele ke všem transakcím daného smluvního vztahu. Eviduje-li banka takto interní účetní transakce, není dle názoru žalobce povinností banky, ani to není uloženo zákonem, aby banky generovaly např. ještě speciální doklad o čerpání prostředků. Není důvodu, aby k takovému důkazu nebylo přihlíženo nebo byla snižována jeho důkazní hodnota. Poukazuje dále, že dle historického výpisu žalovaný zpočátku splátky řádně plnil. Má za to, že i z této skutečnosti lze dovodit, že úvěr byl poskytnut. Poukazuje na rozsudek [název soudu] [spisová značka], v němž soud vyslovil v obdobném případu právní názor, že při respektování zásady rovnosti zbraní není důvod pro hodnocení listiny – historického výpisu v podobě předložené odvolatelem jako nevěrohodné. Okolnost, zda a v případě kým je listina vyhotovovaná již z povahy věci pouze odvolatelem autorizovaná, není za dané situace rozhodné, tak aby odůvodnilo závěr přijatý soudem prvního stupně. Žalovaný se zbavil svou pasivitou vyvracet tvrzení žalobce. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, když účastníci řízení k výzvě soudu s takovým postupem nevyjádřili svůj nesouhlas. 4. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, řízení nezatížil žádnou procesní vadou, žalobce se na jednání soudu, byť řádně předvolán, nedostavil, a tedy nemohl být soudem prvního stupně poučen dle ustanovení § 118a o. s. ř. o své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Soud prvního stupně také nepochybil při vytváření skutkových závěrů ani jejich právním hodnocením. Správně také posoudil rozložení důkazního břemene v dané věci a zaujal i správné stanovisko k tomu, jakým způsobem žalobce splnil svoje procesní povinnosti. 5. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a který existenci těchto skutečností také tvrdí. 6. Ve sporu o úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru nese žalobce břemeno tvrzení, že věřitel uzavřel s dlužníkem smlouvu, na jejímž základě dlužníkovi poskytl finanční prostředky, a že dlužník ujednaný úvěr čerpal. Z toho pro něj vyplývá i břemeno důkazní, které jej tíží ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o úvěru, a že podle ní bylo dlužníkovi plněno. Naopak je na dlužníkovi, pokud se chce úspěšně bránit, aby tvrdil a prokázal, že dluh zaplatil, nebo že pohledávka zanikla jiným způsobem, popř. že je promlčena a o svém tvrzení nabídnout důkazy. 7. Žalobce uplatnil nárok na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru a k jeho prokázání k žalobě navrhl listinné důkazy, mezi nimiž absentoval důkaz k prokázání čerpání úvěru. Pokud žalobce k důkazu o čerpání předložil interní materiál, který označil jako historický výpis, avšak tato listina obsahovala pouze nikým neautorizovaný a žalovanému zřejmě nedoručený soubor údajů, nebylo možno dovodit z něj skutečnosti relevantní pro rozhodnutí. Nešlo o přímý důkaz o pohybu na účtu, jakým by byly např. výpisy z účtu doručované protistraně, nýbrž pouze o interní písemnost bez podstatného důkazního významu. 8. Odvolací soud dále konstatuje, že žalobce v žalobě sice uvádí, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě zde uvedené smlouvy úvěr v celkové výši 50 000 Kč vedený na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], aniž by však uvedl, zda a jakým způsobem byl žalovaným tento úvěr čerpán. K tomu odvolací soud uvádí, že úvěrový účet obecně není účtem, k němuž by měl úvěrovaný dlužník přístup. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že úvěr měl dlužník plnit ze svého běžného účtu ve smlouvě specifikovaném [číslo] [bankovní účet], lze se tak pouze domnívat, že měla banka uvěrové prostředky poskytnout prostřednictvím tohoto účtu. O tom však důkaz chybí, respektive chybí jakýkoliv důkaz o tom, že by předchůdce žalobce umožnil žalovanému čerpání úvěru v tom smyslu, že by měl možnost nakládat s prostředky na konkrétním účtu, tedy je využít ve svůj prospěch. K ujednání v obchodních podmínkách pak odvolací soud konstatuje, že jde o ujednání, jež se odchyluje od zákonného ustanovení vyjádřeného v § 567 odst. 2 o. z. – zákona č. 40/1964 Sb. (úvěrová smlouva, dle tvrzení žalobce uzavřená za účinnosti tohoto zákona), přičemž mělo-li by být plněno dle tvrzení žalobce odkazem na obchodní podmínky [anonymizována dvě slova] způsobem odchylným od zákona, jde o odchylku, která je v neprospěch spotřebitele, a nelze tedy takovému ujednání přihlížet. Z okolností je zřejmé, že banka měla plnit poskytnutím peněžních prostředků na účet žalovaného (byť to ve smlouvě není výslovně uvedeno) a rovněž tak ze smlouvy lze dovodit, že se jednalo o běžný účet žalovaného (smlouva obsahuje ujednání o tom, že žalovaný se zavazuje na tento účet poskytovat své příjmy z pracovní činnosti a plnit z něj závazky z úvěrové smlouvy, tedy platit jistinu, úroky a poplatky). Zásadním důkazem způsobilým prokázat tvrzení žalobce by tedy měl být výpis z tohoto účtu žalovaného, a to, že na tento účet byly bankou připsány peněžní prostředky sjednané úvěrovou smlouvou, tj. částka 50 000 Kč. Stejně tak by byl tento důkaz i způsobilý potvrdit později uplatněné tvrzení žalobce o tom, že dlužník své závazky zpočátku splácel. K tomu odvolací soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že jde o číslo účtu původního věřitele, který tento účet vedl ([anonymizována dvě slova]), nemohl být v důkazní nouzi, neboť zcela jistě přístup k takovému důkazu měl. Výpis z účtu, tak jak jej banka vyhotovuje pro osobu, pro níž je účet veden, s označením majitele účtu a s vyznače