25 CO 148/2023-41 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované ve výroku I. zaplatit žalobkyni částku 5 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 900 Kč od 3. 3. 2022 do zaplacení, napadenými výroky II. a III. pak zamítl zbývající část nároku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem sporu byl nárok na zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 6 000 Kč a žalovaná byla povinna jistinu úvěru vrátit do 29. 12. 2021 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 149 Kč. Kromě shora uvedeného nároku žalobkyně požadovala také úhradu smluvní pokuty za prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 6 000 Kč od 30. 12. 2021 do 30. 12. 2022 v celkové výši 2 196 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním pro rozpor s dobrými mravy, neboť poplatek za poskytnutí úvěru odpovídal RPSN ve výši 1 543 %. Popsanou smlouvu shledal natolik výrazně nevýhodnou v neprospěch žalované, že ve svém souhrnu se tato zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, kdy k takové neplatnosti bylo v souladu s ust. § 588 občanského zákoníku nutno přihlédnout ex officio. Žalobkyni tedy vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající části neuhrazené jistiny spolu se zákonným úrokem z prodlení, přičemž této nebylo možno přiznat nárok na zaplacení poplatku, smluvní pokuty a zbývající části požadovaného úroku z prodlení. 2. Žalobkyně ve včasném odvolání proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku namítla, že z ustálené judikatury vyšších soudů plyne, že přiměřenost sjednaného úroku nelze posuzovat paušálně podle obecně stanovené přiměřené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu. Odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a sp. zn. 31 Cdo 717/2010, ve kterých je akcentována i rizikovost poskytovaného úvěru, a v závislosti na míře rizika sjednaný úrok může i několikanásobně překračovat úrok obvykle poskytovaný bankami. Žalobkyně pak poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách, většinou do 15 000 Kč, s dobou splatnosti zpravidla do jednoho měsíce. Takové úvěry slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků žadatelů. Poplatek za poskytnutí takových úvěrů kryje veškeré náklady spojené s administrací a s poskytnutím úvěru, zejména náklady na prověření úvěruschopnosti klientů. Současně musí žalobkyni zajistit přiměřený zisk. Za obdobných podmínek jako žalobkyně poskytuje úvěry celá řada subjektů. Smluvní pokuta dohodnutá ve smlouvě je v souladu s ust. § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na ust. § 574 občanského zákoníku ji v žádném případě nelze posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, nanejvýš by bylo možné nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě i ve zbývající části vyhověl. 3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části a shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. 5. Odvolací soud považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti úvěrové smlouvy pro nemravnost ujednání o výši úroku a celkové nerovnováhy práv a povinností stran v neprospěch žalované jako spotřebitele ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Při posuzování souladu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání s dobrými mravy nelze odhlédnout od charakteru smluvního vztahu, který se promítá i do obsahu dohody stran o vzájemných právech a povinnostech. Jde o tzv. mikroúvěr, při němž byla žalované poskytnuta jistina v bagatelní výši, a to na velmi krátkou dobu. S poskytnutím úvěru byl při nulovém úroku spojen poplatek, který svojí výší odpovídal cca 36 % poskytnuté částky. 6. Ačkoli nelze pochybovat o tom, že uvedený poplatek zčásti plní i funkci odměny za poskytnutí úvěru, nejde o jeho jedinou funkci a účel. S poskytnutím úvěru jsou vždy, bez ohledu na výši zapůjčené částky i na dobu jejího vrácení, spojeny určité administrativní náklady, které jsou v daném případě také kryty požadovaným poplatkem. Tyto náklady účtují dlužníkům nejen nebankovní poskytovatelé úvěrů, ale i banky, a jde o obvyklou součást závazku z úvěrového smluvního vztahu. 7. Na poplatek v posuzované věci tedy nelze pohlížet pouze jako na skrytý úrok, a již z tohoto důvodu je problematické jej srovnávat s úrokovou mírou v době uzavření smlouvy obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Toto porovnání je dále nepřípadné i z toho důvodu, že banky půjčky tohoto charakteru v podstatě neposkytují. Ani přepočítání poplatku na roční úrokovou sazbu nelze v případě tzv. mikropůjčky považovat za vhodný postup, protože poplatek tu nezahrnuje úrok běžící po smluvně stanovenou dobu, ale jednorázovou platbu, a nelze jej tedy porovnávat s obvyklými úrokovými sazbami. Navíc velmi krátká doba, na kterou byly úvěrové prostředky poskytnuty, výrazně zkresluje výši RPSN i výši roční úrokové míry. 8. Za významnou považuje odvolací soud i skutečnost, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronické komunikace na dálku, při níž žalovaná sama vyhledala žalobcovy služby a požádala o poskytnutí úvěru tímto způsobem. Nešlo tedy o poskytnutí úvěru při osobním jednání, které by mohlo případně ovlivnit rozhodnutí spotřebitele. Na posuzovaný vztah je třeba pohlížet jako na spotřebitelský úvěr, což ostatně žalobkyně promítla v žalobě i do požadavku na smluvní pokutu, kterou nárokovala pouze do výše jedné poloviny jistiny, přičemž nelze opominout ani vyšší rizikovost, která je s tímto druhem úvěru obvykle spojena. 9. S přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu dospěl odvolací soud k závěru, že sjednaná odměna, označená ve smlouvě jako poplatek za poskytnutí úvěru, se nepříčí dobrým mravům a neznevýhodňuje žalovaného jako spotřebitele. Rovněž výše smluvní pokuty 0,1 % denně byla sjednána v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Odvolací soud tedy na základě odlišného právního názoru na platnost smlouvy o úvěru změnil podle ustanovení § 220 o. s. ř. napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a přiznal žalobkyni právo na zaplacení požadovaného poplatku i smluvní pokuty. 11. O nákladech řízení před soudy obou stupňů pak bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. a ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno plně úspěšné žalobkyni. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč, zaplaceného soudního poplatku za podání odvolání ve výši 1 000 Kč, ze tří úkonů právní služby v řízení před soudem prvního stupně po 300 Kč dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednoho úkonu právní služby v řízení před odvolacím soudem ve výši 1 540 Kč, za podání odvolání, a to ve smyslu ust. § 7 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednoho režijního paušálu po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 638 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 5 478 Kč Lhůta k plnění byla stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.