25 CO 152/2023-77 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 4. 4. 2019 mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou. Žalobkyně na základě shora citované smlouvy měla poskytnout žalované úvěr pro podnikatele s pravidelnými splátkami do výše úvěrového limitu 150 000 Kč a žalovaná se zavázala čerpané prostředky včetně sjednaného úroku ve výši 8,90 % ročně uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. Dle žalobkyně žalovaná úvěr čerpala v plné výši (150 000 Kč), avšak splátky úvěru nehradila řádně a včas, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě jeho neuhrazené části v částce 94 691,60 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně však na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že toto tvrzení nelze mít za prokázané, neboť listiny nazvané„ historie úvěrového účtu [číslo]“ a„ historie úvěrového účtu [právnická osoba]“ byly žalobcovými interními záznamy a měly jen hodnotu tvrzení, nikoli váhu důkazu. Žalobkyně se nezúčastnila nařízeného ústního jednání a nemohla tedy být poučena soudem prvního stupně podle ust. § 118a o. s. ř., a proto soudu nezbylo než žalobu zamítnout. 2. Žalobkyně ve včasném odvolání odkázala na žalobu, v níž konkrétně a podrobně specifikovala skutečnosti významné pro rozhodnutí a označila důkazy k prokázání nároku, z nichž jednoznačně vyplývá její právo na zaplacení dluhu. Z předložených listin je jasně patrné, že poskytla žalované k její žádosti úvěr s úvěrovým limitem ve výši 150 000 Kč, a zároveň že jej žalovaná v plné výši čerpala, přičemž tento řádně a včas nehradila. Tyto skutečnosti jednoznačně plynou z předložených listinných důkazů, v nichž je označeno čerpání peněžních prostředků, a to včetně dlužné jistiny, dlužných úroků a dlužných úroků z prodlení. S odkazem na ust. § 13 občanského zákoníku žalobkyně dále uvedla, že napadené rozhodnutí porušilo zásadu jejího legitimního očekávání, že rozhodovací praxe i v její věci setrvá na závěrech, které již předtím učinila. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by nařizoval odvolací jednání podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., a na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu vymezeném důkazními návrhy stran, řízení nezatížil žádnou procesní vadou, nepochybil při vytváření skutkových závěrů ani při jejich právním hodnocení. Správně také posoudil rozložení důkazního břemene v dané věci a zaujal i správné stanovisko k tomu, jakým žalobkyně splnila svoje procesní povinnosti. 5. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky a který existenci těchto skutečností také tvrdí. Dojde-li soud k závěru, že účastník svoje důkazní břemeno neunáší, je povinen tomuto účastníkovi poskytnout procesní poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., jinak nemůže z uvedeného důvodu přistoupit k zamítnutí žaloby. Pokud se ovšem účastník z vlastní vůle zbaví možnosti být soudem poučen podle ust. § 118a o. s. ř. tím, že se jednání nezúčastní, pak je na jeho procesní odpovědnosti, že ve sporu pro neunesení důkazního břemene nebude úspěšný. 6. Žalobkyně svůj nárok doložila smlouvou o úvěru, z níž bylo možné dovodit, že mezi stranami platně vznikl úvěrový vztah, ale tvrzené čerpání úvěru ani jeho částečné vrácení prokázáno nebylo, jak správně shledal soud prvního stupně. Žalobkyně k prokázání těchto skutečností předložila pouze listiny s názvem„ historie úvěrového účtu [číslo]“ a„ historie úvěrového účtu [právnická osoba]“, které obsahovaly nikým neautorizovaný a žalované zřejmě nedoručený soubor dat a kódů, z nichž nebylo možno zjistit skutečnosti relevantní pro rozhodnutí. Tyto listiny zatěžovala nejen jejich nedostatečná srozumitelnost, ale především skutečnost, že nešlo o přímé důkazy o pohybech na účtu, jakými by byly např. výpisy z tohoto účtu doručované protistraně, nýbrž pouze o interní písemnosti bez důkazního významu. K odkazu žalobkyně na ust. § 13 občanského zákoníku a jejím tvrzením, že napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně došlo k porušení zásady legitimního očekávání žalobce, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, pak odvolací soud odkazuje např. na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2022 č. j. 25 Co 202/2022-98. 7. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalobkyně neunesla svoje důkazní břemeno a žalobu zcela po právu zamítl. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že plně úspěšné žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.