25 CO 190/2023-69 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení postoupeného nároku ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 26. 11. 2021, ve znění jejího dodatku ze dne 10. 5. 2022, kterou žalovaná uzavřela se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] Podle smlouvy poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 60 000 Kč, žalovaná se jej zavázala vrátit do 31 měsíce; dodatkem byla úroková částka upravena na 55 346,18 a splatnost rozložena na 26 měsíčních splátek, úroková sazba činila 60,51 %. Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením smlouvy nebyla posouzena úvěruschopnost žalované. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by si jeho právní předchůdce náležitým způsobem ověřil úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, ale nedostavil se k jednání, a soud prvního stupně jej nemohl poučit podle ust. § 118a o. s. ř. Žalobce neprokázal ani tvrzené úhrady dluhu, a v důsledku toho nebyla postavena najisto výše bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu v plném rozsahu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (napadené výroky I. a II.), a dále žalobci ve výroku III. uložil povinnost doplatit soudní poplatek podle položky 2 odst. 2 sazebníku soudních poplatků. 2. Žalobce ve včasném odvolání proti rozsudku akceptoval právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti posuzované smlouvy, ale namítl, že jej netížilo břemeno tvrzení ani důkazní břemeno k platbám ze strany žalované. Výše závazku plynoucího ze smlouvy o úvěru přesahovala žalovanou částku, a bylo tedy na žalované, aby doložením svých plateb na dluh prokázala, že uplatněný nárok není v souladu s právem. Pokud soud prvního stupně shledal, že žalované byla poskytnuta částka 60 000 Kč, pak nebylo důvodu, aby žalobu zamítl. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a na základě nezměněného skutkového stavu shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. 4. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, ale s jeho právním posouzením nebylo možno v plném rozsahu souhlasit, byť bylo třeba považovat za správný jeho závěr o neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru včetně jejího dodatku podle ust. § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, když věřitel neprověřil úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Ostatně toto právní hodnocení žalobce ve svém odvolání nikterak nezpochybnil. 5. Soud prvního stupně uplatněný nárok správně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku a dospěl také ke správnému závěru, že žalobce prokázal poskytnutí částky 60 000 Kč žalované. Nesprávným způsobem ale rozložil břemeno tvrzení a břemeno důkazní mezi účastníky, a v důsledku toho dospěl i k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé. 6. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadním způsobem předurčují skutkový závěr soudu. Povinnost tvrzení a s ní související důkazní povinnost nese každá z procesních stran, a to v závislosti na obsahu hypotézy právní normy, která má být ve věci aplikována. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky a který existenci těchto skutečností také tvrdí. 7. Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení tíží důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot žalobce jako ochuzeného, zatímco obohaceného zatěžuje důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění, který ho opravňuje si toto plnění ponechat. Ostatně i v případě sporu z platné smlouvy o úvěru by na věřiteli spočívalo důkazní břemeno toliko ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva a že podle ní bylo dlužníkovi plněno, a důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, by leželo na dlužníkovi. 8. V posuzovaném sporu tedy bylo na žalobci, aby prokázal přesun majetkových hodnot směrem k žalované, a žalovaná by pro dosažení procesního úspěchu musela tvrdit a prokazovat zánik dluhu způsobem, který zákon předpokládá. Nebylo tedy žalobcovou procesní povinností, aby tvrdil a prokazoval, jakým způsobem žalovaná na dluh plnila, v jaké výši a kdy tak učinila, příp. že dluh zanikl jinak. Tyto procesní povinnosti spočívaly na žalované, která ovšem v řízení dluh nepopírala. 9. Žalobce tedy evidentně unesl svá procesní břemena, když tvrdil i prokázal vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované podle ust. § 2991 občanského zákoníku, naopak to byla žalovaná, která svým procesním povinnostem nedostála a žalobě se nijak nebránila. Za situace, kdy bylo bezdůvodné obohacení na její straně plně prokázáno, pochybil soud prvního stupně, když nahradil chybějící obranu žalované a žalobu zamítl v plném rozsahu. 10. Žalobce měl podle ust. § 2991 občanského zákoníku právo na vydání bezdůvodného obohacení pouze v rozsahu poskytnuté jistiny a jejího příslušenství podle ust. § 513 občanského zákoníku, tedy zákonného úroku z prodlení a nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Žalobce požadoval úrok z prodlení ve výši, která odpovídala nařízení č. 351/2013, a to ode dne následujícího po zesplatnění nároku ze smlouvy o úvěru výzvou ze dne 1. 12. 2022. Tuto výzvu bylo možno pokládat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a ve shodě s žalobním tvrzením uzavřít, že žalovaná byla v prodlení od 2. 12. 2022. Žalobce se dále domáhal jako příslušenství pohledávky též nákladů na její vymáhání ve výši 46 Kč za odeslané upomínky, přičemž prokázal náklady na poštovné přinejmenším ve výši 42,70 Kč a 52,70 Kč, takže nárok na náklady ve výši 46 Kč uplatnil důvodně. Zbývající nároky na úrok a na smluvní pokutu vycházely z neplatné smlouvy o úvěru, a žalobci na ně právo nevzniklo. 11. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ust. § 220 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že žalobě vyhověl co do jistiny a jejího příslušenství, tedy zákonného úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a ve zbytku, tedy co do úroku a smluvní pokuty, potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně. 12. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno převážně úspěšnému žalobci. Žalobce byl ve věci neúspěšný co do nároku na úrok ve výši 10 496 Kč a co do smluvní pokuty 1 806,73 Kč, což odpovídalo 23 % předmětu sporu. Měl tedy nárok na náhradu 54 % účelně vynaložených nákladů. Na řízení před soudy obou stupňů vynaložil soudní poplatky ze žaloby a za odvolání ve výši 2 198 Kč, 550 Kč a 2 748 Kč, 4 úkony právní služby po 3 300 Kč, 4 režijní paušály po 300 Kč a DPH 3 024 Kč, tedy celkem 22 920 Kč. Z této výše nákladů měl právo na náhradu částky 12 377 Kč.