25 CO 217/2023-82 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel žalovaný dne 2. 12. 2020 s žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] Věřitel na základě této smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč, žalovaný tento dluh neplnil a ocitl se v prodlení, v jehož důsledku věřitel zesplatnil pohledávku ke dni 1. 9. 2021. Podle dokazování byl žalovaný omezen ve svéprávnosti rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 9. 2022, č. j. 21 Nc 3609/2021-150, na dobu pěti let tak, že není způsobilý nakládat s majetkem, s finančními prostředky, smluvně a majetkově se zavazovat, měnit stávající právní vztahy, darovat a přijímat dar, pořizovat pro případ smrti, rozhodovat o svém zdravotním stavu, udělovat souhlas s hospitalizací a v dalších oblastech. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví není schopen právně jednat v žádném ohledu, není schopen adekvátně hájit svá práva ani plnit závazky a racionálně nakládat s žádnou finanční částkou. Jeho stav je důsledkem úrazu mozku, který utrpěl v roce 2015. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná podle ustanovení § 581 o. z., a žalobu zamítl v plném rozsahu, když shledal, že výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy. Zprostředkovateli muselo být zřejmé, že jedná s člověkem ne zcela svéprávným, a proto bylo namístě žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení odepřít. 2. Žalobce ve včasném odvolání, které směřovalo pouze co do jistiny nesplaceného závazku a zákonného úroku z prodlení, namítl absenci rozporu jeho postupu s dobrými mravy. Smlouva byla platně uzavřena, žalovaný se ocitl v prodlení. V době uzavření smlouvy žalovaný nebyl omezen ve svéprávnosti, jeho zdravotní stav neměl na žalobcův nárok vliv. Žalobce v odvolacím řízení nárokoval jen bezdůvodné obohacení ve výši nevrácené jistiny s úrokem z prodlení v zákonné výši, povinnost hradit zákonný úrok z prodlení vznikl ze zákona. Podle jeho názoru by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby mu nebylo vráceno ani bezdůvodné obohacení. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. 4. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, nicméně ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil zčásti nesprávné právní závěry. Jeho stanovisko o neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 581 obč. zák. bylo nepochybně správné, ostatně v zásadě nebylo v odvolacím řízení zpochybněno. Žalovaný byl sice omezen ve svéprávnosti až po uzavření posuzované smlouvy, ale kraniotrauma utrpěl již v roce 2015 a jeho zdravotní stav jej velmi pravděpodobně limitoval již v době před soudním rozhodnutím o jeho svéprávnosti. Důsledkem této situace byla neplatnost smlouvy, kterou správně postřehl soud prvního stupně. 5. Žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku. Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého majetkového prospěchu od obohaceného, jde o nárok objektivní povahy, jehož vznik není vázán na protiprávnost ani na zavinění. Není tedy vyloučeno, aby povinnost k vydání bezdůvodného obohacení měla i osoba s omezenou svéprávností či osoba, která při nabývání bezdůvodného obohacení jednala v duševní poruše (NS ČR 28 Cdo 1592/2021). 6. Podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1292/2021, vznikne-li z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, je třeba zvažovat, zda byl uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Tak by tomu mohlo být tehdy, kdyby věřitel poskytl spotřebiteli úvěr ze zištných důvodů, přestože věděl o jeho psychosociálním postižení či dokonce o omezení svéprávnosti. O takový případ zde ale nešlo, z dokazování provedeného soudem prvního stupně nevyplynuly okolnosti, které by uvedené situaci nasvědčovaly. Věřitel neměl v době uzavření smlouvy žádnou povědomost o zdravotním stavu žalovaného a na jeho straně nelze shledat snahu o zneužití postavení žalovaného ze zištných důvodů. 7. Žalobce měl tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy podle ust. § 2991 občanského zákoníku, a to včetně zákonného úroku z prodlení podle ust. § 1970 občanského zákoníku. Jeho požadavek nebyl v rozporu s dobrými mravy, a povinnost k úhradě úroku z prodlení vznikla jako obligatorní důsledek prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Odvolací soud proto rozsudek v napadené části změnil podle ustanovení § 220 o. s. ř. a žalobě vyhověl co do nesplacené jistiny a zákonného úroku z prodlení. 8. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 2 a § 150 o. s. ř. Žalobce byl v řízení převážnou měrou úspěšný, a měl by tedy nárok na náhradu nákladů, ale ve zdravotním stavu žalovaného, který vedl k velmi rozsáhlému omezení ve svéprávnosti, spatřoval odvolací soud okolnosti mimořádného zřetele hodné, které jej vedly k závěru o tom, že žalobci nelze právo na náhradu nákladů výjimečně přiznat. Aktuální zdravotní stav je pro žalovaného zásadní životní překážkou, která mu prakticky znemožňuje vést plnohodnotný život, a současně jej také rozhodující měrou omezuje v jeho příjmových možnostech. Za dané situace by nebylo z hlediska potřeby spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky přijatelné, pokud by byl žalovaný zatížen ještě povinností k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zvláště když nepřiznání práva na náhradu nákladů nebude pro žalobce významnějším způsobem zatěžující.