61 CO 278/2023-389 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 110 660 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 9 150 Kč od 1. 12. 2018 do zaplacení ve výši 9 %, z částky 3 050 Kč od 8. 12. 2018 do zaplacení ve výši 9 %, z částky 3 050 Kč od 9. 1. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 19. 2. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 15. 3. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 10. 4. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 14. 5. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 13. 6. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 %, z částky 3 050 Kč od 17. 7. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 15. 10. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 17. 12. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 25. 1. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 27. 2. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 10. 3. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 20. 5. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 27. 6. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, z částky 3 050 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 12. 9. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 13. 11. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 050 Kč od 15. 1. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 3 919 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 6 097 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 6 097 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, z částky 6 097 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % (výrok I), žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 74 127 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), vedlejší účastnici na straně žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 54 745 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a České republice na účet Okresního soudu v Chebu náklady státu ve výši 7 092 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). 2. K odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobou uplatněného nároku se žalobkyně domáhala jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s tím, že jako bývalá zaměstnankyně žalované utrpěla dne 2. 12. 2016 pracovní úraz, při němž došlo ke zhmoždění křížokyčelní krajiny a pravého lokte a následkem pádu došlo k lumboischiadickému syndromu s drážděním kořene L5 oboustranně a S1 vpravo a v příčinné souvislosti s pracovním úrazem byla žalobkyně od 8. 6. 2018 invalidní prvního stupně a z důvodů přetrvávajících obtíží spojených s pracovním úrazem od 19. 1. 2021 byla uznána invalidní v druhém stupni. Od srpna 2018 je žalobkyni ze strany vedlejší účastnice na straně žalované vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení neschopnosti, a jelikož žalobkyně je stále v evidenci uchazečů o zaměstnání, při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je vycházeno z rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobkyně před vznikem škody a výdělkem ve výši minimální mzdy s připočtením invalidního důchodu. Žalobkyně ale není schopna vykonávat pracovní úvazek v plném rozsahu, proto dle žalobkyně by při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mělo být vycházeno z minimální mzdy úměrně snížené a odpovídající zkrácené pracovní době. 3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů žalobu neshledal důvodnou, když mezi účastnicemi bylo nesporné, že žalobkyně utrpěla v době zaměstnání u žalované dne 2. 12. 2016 pracovní úraz a také dovodil, že žalovaná je ve sporu pasivně legitimována, neboť jako zaměstnavatel žalobkyně v době, kdy došlo k pracovnímu úrazu, je nositelkou hmotně-právní povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni v důsledku pracovního úrazu, a to i náhrady za ztrátu na výdělku dle § 269 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2018. Dále vzal za prokázané, že v důsledku pracovního úrazu žalobkyně u ní došlo k poklesu pracovní schopnosti v rozsahu 30 %, přičemž od 19. 1. 2021 žalobkyně byla uznána invalidní ve druhém stupni s mírou poklesu pracovní schopnosti o 40 % a vzhledem k vlivu na schopnost využívat dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti a na schopnost pokračovat v předchozí výdělečné činnosti nebo na schopnost rekvalifikace byla u žalobkyně míra poklesu pracovní schopnosti zvýšena o 10 % na 50 %. Ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství, včetně jeho doplňku, jakož i z výpovědi znalce však soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně pro následky pracovního úrazu není schopna fyzicky namáhavé práce ve vynucených polohách, prací spojených s přenášením a zvedáním těžkých břemen a v nepříznivých klimatických podmínkách a tyto práce jsou pro žalobkyni vyloučeny v jakémkoliv pracovním úvazku. Vyjma těchto prací ale při možnosti volit si individuální pracovní tempo a dobu krátkých přestávek žalobkyně je schopna pracovat i na plný úvazek, byť při invaliditě druhého stupně je vhodný úvazek v rozsahu 6 hodin. Znalec však dospěl k závěru, že další zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, v jehož důsledku byla uznána invalidní druhého stupně, ale nesouviselo s pracovním úrazem, když sice bylo podmíněno komplikacemi po operaci páteře, ale nesouvisejícími s pracovním úrazem, když se jednalo o operaci meziobratlové ploténky (meziobratlové ploténky), ale vyšetření po úrazu nezaznamenalo, že by došlo k poškození nervů u ploténky. Následné problémy a zhoršení zdravotního stavu souviselo s jizevnatými změnami, kdy není dána ani časová souvislost těchto dalších zdravotních problémů s úrazem. V rozsahu invalidity druhého stupně je tak žalobkyně limitována obecným onemocněním, přičemž k navýšení horní hranice míry poklesu pracovní schopnosti při posledním posouzení invalidity bylo učiněno s ohledem na dělnickou profesy žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně je schopna fyzicky nenáročné práce, bez zvedání a přenášení těžkých břemen s možností střídat polohy, mimo vynucené polohy, v tepelně stabilizovaném prostředí i v nezkráceném pracovním úvazku, vzal za prokázané rovněž ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. 4. Po zhodnocení provedených důkazů tak dospěl k závěru, že v případě žalobkyně se s ohledem na její evidenci jako uchazečky o zaměstnání při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souladu s ustanovením § 271b odst. 3 zákoníku práce za výdělek po pracovním úrazu považuje výdělek ve výši minimální mzdy, ale není důvod přistoupit dle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 472/2018 nebo sp. zn. 21 Cdo 1647/2015) při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ke krácení sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné délce pracovní doby dle § 5 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., když takto je namístě postupovat jen tehdy, jestliže poškozený zaměstnanec je v důsledku pracovního úrazu schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek). 5. Kromě toho soud prvního stupně také dospěl k závěru, že žalobkyně při uplatnění nároku vycházela z nesprávného způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, když při výpočtu nepostupovala řádně dle § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění účinném v příslušném období a za roky 2019 – 2021 odečítala od průměrného výdělku před vznikem škody valorizovaného každoročně dle příslušného nařízení vlády nesprávnou výši minimální mzdy s připočtením vypláceného invalidního důchodu. Dále po zhodnocení důkazů týkajících se možnosti potencionálního zaměstnání žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně práci příliš nehledá, neboť dosud neabsolvovala žádný rekvalifikační kurz, když má subjektivní pocit, že není schopna soustavné práce, natož na plný pracovní úvazek, ale soud musel vycházet z objektivně zjištěných skutečností, tzn. ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a také dovodil, že výsledek opakovaného nepřijetí žalobkyně do pracovního poměru u potencionálních zaměstnavatelů mohl být výrazně ovlivněn zájmem žalobkyně, jejím postojem a subjektivním vnímáním zdravotních omezení. 6. S ohledem na neúspěch žalobkyně ve věci soud prvního stupně také žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované a vedlejší účastnici na straně žalované dle § 142 odst. 1 náklady řízení spočívající v nákladech na zastoupení a s ohledem na výsledky řízení j