61 CO 75/2023-319 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 11 254 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 23. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I), ve zbytku, tj. co do částky 27 778 Kč, jakož i co do úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22 082 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III), dále uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v rozsahu 71 % z placených nákladů a žalované ve výši 29 % z placených nákladů (výroky IV a V), přičemž o jejich výši bylo rozhodnuto doplňujícím usnesením, kdy žalobce je povinen zaplatit částku 855 Kč a žalovaná částku 349 Kč. 2. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobce vykonával stejnou práci jako další zaměstnanec [jméno] [příjmení] ve smyslu § 110 odst. 2 zákoníku práce a z provedených důkazů nelze dovodit, že by práce vykonávána těmito zaměstnanci vykazovala jakékoliv relevantní rozdíly ve smyslu § 110 odst. 3, 4, 5 zákoníku práce, kdy oba zaměstnanci byli pracovníky střediska ostrahy s totožnou pracovní náplní (hotelový detektiv), z hlediska složitosti vykonávané práce byla tato totožná, pracovní podmínky byly shodné (oba zaměstnanci pracovali ve 12 hodinových směnách), pracovní výkonnost, tak i kvalita prováděné práce byla zcela srovnatelná. Dále bylo prokázáno, že v rozhodném období byla základní hrubá měsíční mzda žalobce oproti zaměstnanci [anonymizována dvě slova] o 300 Kč nižší, zaměstnavatelem byl za žalobce v jednotlivých měsících rozhodného období hrazen příspěvek na penzijní připojištění v částce 300 Kč měsíčně. Soud prvního stupně byl pak vázán závazným právním názorem odvolacího soudu a při otázce, zda k diskriminaci došlo či nikoliv vycházel z hrubé mzdy, která je zaměstnanci vyplácena. Dospěl k závěru, že vyplácený příspěvek na penzijní pojištění ve výši 300 Kč měsíčně ze strany zaměstnavatele je benefitem ve prospěch zaměstnance, nikoliv složkou mzdy. Příspěvek penzijního připojištění není součástí mzdy zaměstnance ve smyslu § 109 odst. 2 zákoníku práce a proto jako nedůvodnou shledal námitku žalované ohledně té skutečnosti, že základní hrubá mzda žalobce oproti [anonymizována dvě slova] v rozhodném období nebyla nižší. Lze tedy uzavřít, že ze strany zaměstnavatele došlo k diskriminaci ve smyslu § 16 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalobci v rozhodném období, které je předmětem žaloby byla vyplácena nižší mzda za vykonanou práci, než která byla v rozhodném období za stejnou práci vyplácena jinému zaměstnanci. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, a to do výroků I, III a V a dále podala odvolání i proti doplňujícímu usnesení o výši náhrady nákladů hrazených státem. Uvedla, že si je vědoma právního názoru odvolacího soudu, nicméně s jeho právní argumentací nesouhlasí a shledává ji nesprávnou. Dle § 109 odst. 2 zákoníku práce je mzda peněžité plnění a peněžité hodnoty poskytované zaměstnanci zaměstnavatel za práci. Z této legální definice plyne, že mzda představuje buď peněžité plnění, nebo jiné penězi ocenitelné plnění poskytnuté zaměstnanci v souvislosti s pracovním poměrem u zaměstnavatele. Zákon nerozlišuje jednotlivé složky mzdy, veškeré plnění poskytnuté zaměstnavatelem zaměstnanci za práci je tudíž mzdou. Příspěvek na penzijní připojištění placené žalovanou žalobci je peněžité plnění a poskytované žalobci za práci. Pokud by žalobce u žalované nepracoval, nebyl by mu uvedený příspěvek žalovanou vyplácen. Příspěvek na penzijní připojištění naplňuje všechny znaky mzdy ve smyslu § 109 odst. 2 zákoníku práce. To lze dovodit i z § 6 odst. 9 zákona o dani z příjmu, kde je uvedeno, že od daně (z příjmu) jsou osvobozeny platby zaměstnavatele v celkovém úhrnu nejvýše 50 000 Kč ročně jako příspěvek na penzijní pojištění. Žalovaná nevidí zákonnou ani judikatorní oporu pro oddělení příspěvku na penzijní pojištění vyplácené žalobci od mzdy žalobce, v důsledku čehož by se měla žalovaná dopouštět diskriminace žalobce oproti [anonymizována dvě slova]. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že rozdíl v základní hrubé mzdě žalobce a [anonymizována dvě slova] byl marginální. Příspěvek na penzijní pojištění, který žalovaná vyplácela žalobci, nebyl pouze benefitem žalobce, jak uvádí soud prvního stupně. Uvedený příspěvek, jehož výplatu žalovaná žalobci schválila, se stal nárokovou složkou mzdy žalobce. Žalovaná dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1752/2013, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou osobního příplatku s tím, že závěry Nejvyššího soudu lze analogicky aplikovat i na projednávaný případ v tom smyslu, že žalobci byl žalovanou přiznán příplatek na penzijní připojištění, který žalovaná nemohla bez dalšího žalobci přestat vyplácet. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I napadeného rozhodnutí tak, že žalobu o zaplacení částky 11 254 Kč s úrokem z prodlení zamítne a žalobci uloží povinnost zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení, stejně tak i povinnost zaplatit České republice náklady řízení hrazené státem. 4. Vzhledem k tomu, že odvolání ve věci samé bylo podáno z důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), bylo v odvolacím řízení rozhodnuto bez nařízení jednání, když oba účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), přičemž po přezkoumání napadeného rozsudku odvolací soud neshledal odvolání žalované důvodné, když soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a rovněž jej správně právně posoudil. 5. V projednávané věci již odvolací soud jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 21. 2. 2022, č. j. 61 Co 246/2021-215, v němž vyslovil závazný právní názor, že při rozhodování o tom, zda k diskriminaci zaměstnance došlo či nikoliv, je nutno vycházet z hrubé mzdy, která je zaměstnanci vyplácena. Odvolací soud nemá důvod se od tohoto svého závěru odklonit a pro stručnost odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí. 6. Soud prvního stupně postupoval dle závazného právního názoru odvolacího soudu, doplnil dokazování a na základě zhodnocení všech v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce byl diskriminován, když měl stejnou pracovní náplň jako jeho kolega [jméno] [příjmení], v jeho práci nebylo zjištěno žádných nedostatků, které by odůvodňovaly jeho nižší mzdu a nebyla zjištěna ani žádná jiná další kritéria či rozdílnost ve výkonu práce žalobce a [anonymizována dvě slova], která by odůvodňovala skutečnost, že žalobce měl oproti svému kolegovi sjednanou nižší mzdu, proto je nutno dojít k závěru, že se jedná ze strany žalované o diskriminační jednání a bylo namístě žalobě částečně vyhovět. 7. Dle názoru odvolacího soudu není rozhodné, že žalobce měl oproti kolegovi [anonymizováno] nižší hrubou mzdu jen o poměrně marginální částku, podstatné je, že k tomu došlo neoprávněně. V podrobnostech odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožňuje. 8. Odvolací soud se naopak neztotožňuje s argumentací žalované, že v případě poskytování příspěvku na penzijní připojištění se jedná o peněžité plnění poskytované žalobci za práci, tedy v podstatě se jedná o mzdu (respektive součást mzdy) ve smyslu § 109 odst. 2 zákoníku práce, a odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1752/2013 nepovažuje za přiléhavý. 9. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud zabýval otázkou poskytnutí osobního příplatku, ale v případě osobního příplatku není jakýchkoliv pochyb o tom, že osobní příplatek je jednou ze složek platu zaměstnance, což vyplývá z § 131 zákoníku práce, přičemž tento příjem zaměstnance z pracovněprávního poměru je potom z daňového hlediska (§ 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) shodně jako všechny ostatní složky mzdy (platu) příjmem ze závislé činnosti, který podléhá dani z příjmů fyzických osob. Naproti tomu příspěvek na penzijní připojištění se státním příspěvkem je sice peněžním benefitem poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci, takže v tomto směru má sice souvislost s pracovním poměrem zaměstnance, ale nejedná se o peněžní plnění, které by zaměstnavatel poskytoval zaměstnanci za odvedenou práci, proto se nejedná o složku mzdy (platu), a tomu odpovídá i daňová právní úprava, když tento příjem je dle § 6 odst. 9 písm. p) zákona o daních z příjmů od daně z příjmů fyzických osob osvobozen, tudíž nepodléhá ani odvodům pojistného na sociální pojištění a všeobecné zdravotní pojištění. 10. Pokud žalovaná jako zaměstnavatel poskytovala svým zaměstnancům příspěvek na penzijní spoření, měli na něj beze sporu nárok všichni zaměstnanci, kteří splnili podmínky pro výplatu tohoto příspěvku, tudíž v případě splnění těchto podmínek i zaměstnanec [anonymizováno]. Není proto pro posouzení věci relevantní, proč tento zaměstnanec o příspěvek nepožádal a příspěvek mu tudíž nebyl vyplácen, když relevantní je, zda došlo k