14 Co 296/2023-108 — Krajský soud v Plzni

1. Žalobci se domáhali náhrady za věci, které měly uložené v kůlně na pozemku žalované a které neznámý pachatel odcizil, přičemž žalované vytýkali, že jejich věci před odcizením nezabezpečila. Soud prvního stupně žalobu zamítl mimo jiné proto, že neměl za prokázané, že žalovaná s žalobci uzavřela smlouvu o úschově. Žalobci se proti rozsudku odvolali a namítli, že soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, když nevyslechl jimi navržené svědky a když jim neumožnil doplnit tvrzení. Žalovaná považovala napadený rozsudek za správný. 2. Odvolání není důvodné. 3. I přes námitky žalobců má odvolací soud za to, že soud prvního stupně věnoval žalobě větší pozornost, než si zasloužila. Aby žalobci byli s nárokem na náhradu úspěšní, musela by zde být především povinnost žalované jejich údajné věci opatrovat. Žalobci však netvrdili nic, a to ani přes výzvu soudu prvního stupně, z čeho by bylo možné jakoukoli povinnost žalobkyně dovodit. 4. Pokud žalobci měli v kůlně na pozemku žalované nějaké své věci, neplynula povinnost žalobkyně již z„ všeobecné základní zákonné premisy, že si každý má počínat tak, abychom nikomu nepůsobili škodu“, jak se žalobci domnívali. Občanský zákoník totiž žádnou takovouto„ premisu“ nezná. V § 2900 až 2902 upravuje pouze prevenční povinnost pro několik situací, přičemž však nejde tak daleko, aby někomu bez dalšího ukládal povinnost opatrovat cizí věci. 5. Ustanovení § 2900 o. z. dopadá na konání, nikoli na opomenutí, jež žalobci kladou žalované za vinu. Následující § 2901 o. z. pak stanoví povinnost zakročit na ochranu jiného. O tom by bylo možné uvažovat, kdyby žalovaná věděla, že žalobcům aktuálně hrozí škoda (kdyby např. byla svědkem pokusu o krádež), což však žalobci ani nenaznačovali. Měli pouze za to, že žalovaná měla předem, preventivně věci zabezpečit. V tom je ovšem zásadní problém – věci si měli zabezpečit žalobci, neboť šlo o ochranu údajně jejich majetku, a nebylo důvodu, proč by to za ně měla dělat žalovaná; ostatně klíč od kůlny měla žalobkyně, jak vypověděl žalobce a stejně tak jeho manželka. 6. Žalovaná by mohla odpovídat za škodu, která měla vzniknout žalobcům, pokud by porušila povinnost věci opatrovat, resp. je nějak zabezpečit proti krádeži (žalobci ovšem ani netvrdili jak). Z výše uvedeného plyne, že ze zákona takovou povinnost nelze dovodit, tudíž žalované mohla povinnost plynout leda ze smlouvy, a pak by mohla být povinna k náhradě škody dle § 2913 o. z. 7. Proto bylo na žalobcích, aby tvrdili, zda se žalovanou uzavřeli nějakou smlouvu a jaký byl její obsah. Žalobci však o tom nic určitého netvrdili. V žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) tvrdili neurčitě, že„ žalovaná byla plně ztotožněna s tím, že tyto movité věci má zatím toliko uchovávat, než si je přemístí samotná žalobkyně a žalobce. Tyto skutečnosti navíc uznala.“„ Žalovaná věděla o tom, že se v předmětné kůlně nachází majetek třetích osob a tento majetek je na základě poslední domluvy povinna minimálně opatrovat a zajišťovat, a to na základě všeobecné základní zákonné premisy, že si každý má počínat tak, abychom nikomu nepůsobili škodu.“ Soud prvního stupně na tuto neurčitost reagoval výzvou k doplnění tvrzení. Žalobci, místo aby výzvu splnili, proti výzvě podali nesmyslně námitky a navrhli její zrušení (namísto konkrétních důvodů opsali § 205 odst. 2 o. s. ř.). Když jejich námitkám soudkyně nevyhověla, na výzvu odpověděli, ale ani pak jasné tvrzení o smlouvě neuvedli a skutkový základ sporu naopak ještě více zatemnili:„ Žalovaná byla v tomto ohledu pomocníkem dlužníka, a to pana [jméno] [příjmení], právě v režimu ustanovení § 1935 OZ. Právě pan [jméno] [příjmení] byl oním schovatelem a výprosníkem v jedné osobě ve vztahu k žalobkyni a žalovanému. Žalovaná proto tyto skutečnosti věděla a byla s nimi srozuměna. Tedy po smrti pana [jméno] [příjmení], dědečka žalobkyně a otce žalované se stala osobou povinnou k plnění, tedy k řádnému uchování a předání věcí.“ Blíže žalobci uvedli, že [jméno] [příjmení] měl jejich věci ve výprose a že žalovaná o tom věděla a byla s tím srozuměna. To je něco jiného, než žalobci tvrdili v žalobě, nicméně ani z toho neplyne závazek žalované, nýbrž jen„ vědomost“ o závazku zesnulého příbuzného. 8. Že věc byla nakonec velmi jednoduchá, ukazuje zejména přednes a následující výpověď žalobce a výpověď jeho manželky. Např. žalobce uvedl, že„ jsme se domluvili s paní [příjmení], že v jedný tý kůlně můžeme ty věci uschovat. U toho byli přítomni právě ti svědci, kteří byli odvolaní…“ Při svém výslechu pak dále uvedl, že„ ona proti tomu nic nenamítala… ta dohoda prostě zněla tak, že prostě ty věci jí tam nepřekáží.“ Tato vyjádření byla vlastně v souladu se žalobou, v níž nebylo tvrzeno nic více. Žalovaná tedy žalobcům dovolila, aby v její kůlně měli své věci, a to je vše. Z toho ovšem neplyne její povinnost věci žalobcům opatrovat, a to tím spíše, že klíče od kůlny měli žalobci. 9. Aby žalovaná takovou povinnost měla, musela by se s žalobci domluvit nejen o tom, že si u ní mohou věci nechat, ale navíc i o tom, že jim je bude opatrovat. Pak by teprve vznikla smlouva o úschově, a to podle 2402 a násl. 10. Odvolací soud shrnuje, že v daném případě z ničeho neplynula povinnost žalované věci údajně patřící žalobcům opatrovat, a již proto nepřichází v úvahu, aby byla povinna k náhradě za jejich odcizení. Lze dodat, že žalobci ani nijak nespecifikovali, jak měla žalovaná věci před odcizením zabezpečit. Měla dát na kůlnu bytelnější zámek? Nainstalovat si na zahradě kamery? Oplotit si pozemek ostnatým drátem? Najmout hlídače? A proč by to měla dělat, když nešlo o její věci a její zájem? 11. Soud prvního stupně tedy žalobu správně zamítl. Pokud jde o otázku, zda postupoval správně, když nevyslechl žalobci navržené svědky, uvádí odvolací soud, že v situaci, kdy žalobci netvrdili uzavření smlouvy, kterou by byla sjednána povinnost žalované, a kdy taková povinnost ani jinak z jejich tvrzení neplynula, nebylo co dokazovat. Jinými slovy, ani kdyby svědci potvrdili, že žalovaná žalobcům dovolila nechat věci v kůlně, výsledek řízení by to nezměnilo. 12. Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a úspěšné žalované přiznal i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to za dva úkony právní služby advokáta (písemné vyjádření k odvolání žalobců a účast na jednání odvolacího soudu) a podle týchž předpisů jako soud prvního stupně.