64 Co 71/2024-140 — Krajský soud v Plzni

Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 24 407,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně a s úrokem ve výši 12,38 % ročně, v obou případech od 16. 11. 2017 do zaplacení, a dále částky 610 Kč, a výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 15 771 Kč. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, žalobkyně poskytla žalované částku 25 000 Kč, kterou žalovaná měla vrátit spolu se smluveným úrokem ve výši 148,18 % ročně v celkové částce 75 780 Kč formou 36 měsíčních splátek po 2 105 Kč od července 2015. Žalovaná žádnou splátku neuhradila, proto žalobkyně úvěr zesplatnila a dne 1. 9. 2015 žalovanou vyzvala k jeho vrácení do 15 dní. Na základě rozhodčí smlouvy žalobkyně uplatnila pohledávku z úvěrové smlouvy v rozhodčím řízení, kde rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, rozhodčím nálezem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jejímu návrhu vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 95 335 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2015 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 75 780 Kč od 19. 8. 2015 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 13 780,80 Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 8. 12. 2015 a dne 12. 12. 2015 se stal vykonatelným a jeho vymožením byl na návrh žalobkyně pověřen Okresním soudem v Domažlicích dne 25. 3. 2016 soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , který od žalované vymohl částku 5 560 Kč. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 EXE 730/2016-72, byla exekuce na návrh žalované zastavena z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, neboť v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru s ohledem na značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran spočívající v nepřiměřené výši úroku a v dalších ujednáních v neprospěch spotřebitele, s níž byla rozhodčí smlouva spojena, neměl rozhodce k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. V tomto soudním řízení žalobkyně uplatnila po žalované nárok na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 24 407,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení a úrokem ve výši 12,38 % ročně vždy od 16. 11. 2017 do zaplacení, představující rozdíl mezi poskytnutým úvěrem 25 000 Kč úročeným sazbou 12,38 % ročně, tj. ve výši odpovídající obvyklému úroku v době uzavření smlouvy a zaplacenou částkou 5 560 Kč. Kromě toho požadovala smluvní pokutu ve výši 610 Kč za prodlení s úhradou prvních dvou splátek, kterou žalované vyúčtovala penalizační fakturou ze dne 17. 8. 2015 a 20. 7. 2015. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalované o nedostatku podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté a o předčasnosti žaloby. Poukázal na to, že nezpůsobilost exekučního titulu nebyla zapříčiněna netransparentností výběru rozhodce, ale se tak stalo kvůli absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, která vedla k absolutní neplatnosti s ní propojené smlouvy rozhodčí. Z toho důvodu rozhodce neměl pravomoc spor rozhodnout a výsledek rozhodčího řízení nelze akceptovat. Přestože rozhodčí nález nebyl zrušen, žalobkyni nelze upírat právo domáhat se nároku v soudním řízení, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014. K námitce o předčasnosti uvedl, že sice žaloba ze dne 16. 6. 2023 předcházela pravomocnému zastavení exekuce, k němuž došlo dne 20. 6. 2023, v době vyhlášení rozsudku byla ale tato vada již zhojena. Jako důvodnou však soud prvního stupně shledal žalovanou vznesenou námitku promlčení pohledávky. K tomu uvedl, že podle § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále ZRŘ) se sice podáním rozhodčí žaloby staví promlčecí lhůta až do doby rozhodnutí o tom, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, na druhé straně je však třeba zohlednit konkrétní okolnosti případu. V projednávané věci to znamená zohlednit skutečnost, že žalobkyně jako korporace zabývající se poskytováním nebankovních úvěrů spotřebitelům na základě formulářových smluv, které v řadě případů byly posouzeny jako absolutně neplatné pro nepřiměřené úroky a další nevyvážené smluvní podmínky (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či sp. zn. 33 Odo 234/2005), si byla nepochybně vědoma, že v soudním řízení by jí nebyl nárok přiznán, a proto jej uplatnila v rozhodčím řízení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 takové jednání žalobkyně naplňuje znaky zneužívání práva, a proto mu nelze poskytnout ochranu v podobě stavení promlčecí lhůty. Žalobkyně proto musí nést riziko, že pohledávku z úvěrové smlouvy nejprve dobrovolně z vlastní vůle uplatnila v rozhodčím řízení, a že v soudním řízení se jí domáhá teprve po zastavení exekuce rozhodčího nálezu. Přestože tedy žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a nazpět z nich získala pouze 5 660 Kč, takže v zásadě by jí žalovaná měla zbývající částku vrátit z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku (o. z.) ve lhůtě stanovené v předžalobní upomínce, tj. nejpozději do 16. 9. 2015, pokud žalobkyně mohla toto právo uplatnit u soudu poprvé dne 17. 9. 2015, došlo dne 17. 9. 2018 k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl a úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu jím specifikovaných nákladů řízení. Žalobkyně se proti rozsudku včas odvolala. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dospěl k závěru o promlčení jejího nároku v roce 2018. V té době přitom byla proti žalované vedena soudem nařízená exekuce, takže pokud by tehdy nárok uplatnila u soudu, nebyl by jí přiznán pro překážku věci rozsouzené. Poukázala na postupně se vyvíjející judikaturu k rozhodčím doložkám/smlouvám, z níž stěžejním je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2011 týkající se rozhodčích smluv neobsahujících přímé určení rozhodce ad hoc, a na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16 a sp. zn. II. ÚS 1273/17 a nález sp. zn. I. ÚS 1091/19) k otázce stavení běhu promlčecí lhůty v případech neplatné rozhodčí doložky z důvodu netransparentního výběru rozhodce. V jejím případě však byl , tituly před jménem, , jméno FO, v rozhodčí smlouvě jmenovitě uveden, a proto její rozhodčí žaloba vedla ke stavení běhu promlčecí lhůty po dobu rozhodčího a exekučního řízení, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/20151 či ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014. Poukázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5258/2016 a sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, podle kterých lze v novém řízení u obecného soudu přihlédnout ke stavení běhu promlčecí doby pouze tehdy, pokud věřitel podá novou žalobu k obecnému soudu bez zbytečného odkladu poté, co bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno, a na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 854/2019, podle kterého se za lhůtu „bez zbytečného odkladu“ považuje 30 dnů od pravomocného zastavení exekučního řízení. Pokud tedy žalobu podala v této lhůtě, došlo po dobu trvání rozhodčího a exekučního řízení ke stavení běhu promlčecí lhůty a její nárok není promlčen. Jako zcela liché žalobkyně odmítla úvahy soudu prvního stupně o jejím zneužití práva v souvislosti s rozhodčím a exekučním řízení. Poukázala na to, že poté, co exekuční soud pověřil soudního exekutora vedením exekuce, již nemohla do vymáhacího procesu v zásadě zasahovat. Nelze jí také vyčítat, že návrh na zastavení exekuce sama nepodala, neboť by to vedlo k přerušení procesu vymáhání a promlčení pohledávky. Pokud přehodnotila svůj postoj a nyní požaduje vrácení jistiny s obvyklým úrokem 12,38 % ročně a se zákonným úrokem z prodlení, nemůže se rovněž jednat o zneužití práva či rozpor s dobrými mravy. V každém případě má minimálně nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 19 440 Kč, kterého se žalované dostalo tím, že z obdržených 25 000 Kč uhradila, resp. exekutor od ní vymohl, pouze 5 560 Kč. V neposlední řadě žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, který se nezabýval její námitkou o rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť se jedná o zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016 a sp. zn. I. ÚS 643/04). Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku, který považuje za správný a souladný s judikaturou a podrobně se vyjádřila ke všem argumentům žalobkyně. Poukázala na to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 3717/2017 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18, který k tomu uvedl, že „k promlčení nedojde pouze u těch p