11 Co 2/2025-245 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně nařídil soudní prodej zástavy, a to spoluvlastnického podílu zástavní dlužnice k ½ pozemku st. parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. na tomto pozemku stojící, k ½ pozemku st. parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , k ½ pozemku st. parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. na tomto pozemku stojící, k ½ stavby bez č. p./č. e. stojící na pozemku st. parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , k ½ pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , k ½ pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a k ½ pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, , k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky v celkové výši 4 564 216,19 Kč (výrok I). Výrokem pod bodem II soud prvního stupně uložil zástavní dlužnici povinnost zaplatit zástavní věřitelce na nákladech řízení částku 16 793 Kč s tím, že zástavní věřitelka se může náhrady nákladů řízení o soudním prodeji zástavy domáhat pouze z výtěžku dosaženého prodejem zástavy.2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně citoval ust. § 358 odst. 1 věty prvé z. ř. s., odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Tyto rozhodné skutečnosti se neprokazují, vyžaduje se, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy se z nich jevily alespoň jako pravděpodobné. Jsou-li tyto rozhodné skutečnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby je popíral nebo o nich požadoval dokazování. Zpochybnit osvědčení výše citovaných rozhodných skutečností či uplatnit jiné (další) skutečnosti pak lze uplatnit až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) nebo vylučovací žaloby. V první fázi soudního prodeje zástavy však může zástavní dlužník důvodně zpochybňovat pouze to, zda rozhodné skutečnosti byly zástavním věřitelem skutečně doloženy. V dané věci bylo minimálně osvědčeno (dokonce prokázáno), že existuje pohledávka zajištěná zástavním právem k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jiná (další) tvrzení zástavní dlužnice nejsou v této fázi řízení relevantní a existenci základních předpokladů pro vyhovění návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy ani sama zástavní dlužnice nijak nezpochybňovala. Protože byly splněny všechny zákonem předpokládané podmínky pro nařízení soudního prodeje zástavy, soud návrhu zástavní věřitelky vyhověl. O nákladech řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné zástavní věřitelce přiznal právo na jejich náhradu, aniž stanovil lhůtu k plnění.3. Proti tomuto usnesení podala zástavní dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že relevantní skutečnosti uvedené zástavní věřitelkou záměrně nejsou úplné, když zástavní věřitelka se z neznámých důvodů neuspokojila v celém rozsahu z majetku přistoupivšího dlužníka , jméno FO, , jméno FO, v insolvenčním řízení, které proti němu bylo vedeno. Zástavní věřitelka zamezuje dlužníku (, jméno FO, , jméno FO, ) uhradit zajištěný závazek a zneužívá tak právo, její jednání je v rozporu s dobrými mravy (čímž se soud prvního stupně nezabýval) a svým jednáním způsobila škodu dlužníku, jeho věřitelům i zástavní dlužnici. Soudu prvního stupně zástavní dlužnice vytýkala formalistický přístup, nerespektování jejího práva na rovnost účastníků a tím i zásah do jejích základních práv a svobod. Napadené usnesení označila za rozporné s principy spravedlnosti a spravedlivého rozhodování. Opakovala argumentaci, kterou uplatnila v řízení před soudem prvního stupně, konkrétně tvrzení, že zástavní věřitelka podala proti dlužníku šikanózní insolvenční návrh, namísto toho, aby se svých nároků domáhala cestou exekuce, neuspokojila se z majetku přistoupivšího spoludlužníka. Uváděla své výhrady vůči probíhajícímu insolvenčnímu řízení vedenému proti dlužníku , jméno FO, , jméno FO, . Postup zástavní věřitelky označila za šikanu a útok na její vlastnictví v rozporu s dobrými mravy, když neexistuje žádný oprávněný důvod ani veřejný zájem na tom, aby se zástavní věřitelka uspokojovala na majetku zástavní dlužnice v době, kdy insolvenční správce dříve nebo později přistoupí ke zpeněžení majetku dlužníka. Soudu prvního stupně zástavní dlužnice dále vytýkala, že se řádně nevypořádal se všemi jejími námitkami. Domáhala se proto změny napadeného usnesení tak, že návrh na nařízení soudního prodeje zástavy bude zamítnut.4. Zástavní věřitelka považovala napadené usnesení za správné, v souladu se zákonem a respektující judikaturu Nejvyššího soudu, a navrhla jeho potvrzení. Přestože námitky zástavní dlužnice považovala za nedůvodné a irelevantní, stručně se k nim vyjádřila. Zdůraznila, že je na zvážení zástavního věřitele, jakým způsobem bude vymáhat pohledávku po solidárně zavázaných dlužnících (v této souvislosti dodala, že předmětná pohledávka byla vymáhána v insolvenčním řízení rovněž po spoludlužníku). Zástavní věřitelce není známo, jakým způsobem mohla zamezit uspokojení své pohledávky, když za takové jednání nelze považovat podání insolvenčního návrhu na dlužníka, o kterém insolvenční soud rozhodl tak, že rozhodl o úpadku dlužníka. Není jí ani známo, jaké její konkrétní jednání má být v rozporu s dobrými mravy, což zástavní dlužnice v odvolání ani nespecifikuje. Zástavní věřitelka odmítla nařčení, že svým jednáním způsobila škodu dlužníku, jeho věřitelům i zástavní dlužnici. Dále zástavní věřitelka poukázala na charakter daného řízení, znění ust. § 358 z. ř. s. a judikaturu zejména Nejvyššího soudu k tomuto typu řízení. Zástavní věřitelka doložila, že má vůči dlužníku pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem. Doložila také, že zástavní dlužnice je vlastníkem zástavy a je nerozhodné, že aktuálně jsou nemovitosti v katastru nemovitostí zapsány jako součást společného jmění manželů (dlužníka a zástavní dlužnice), neboť skutečný stav vlastnických vztahů má přednost před stavem evidovaným v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně si v tomto směru správně otázku vlastnictví nemovitostí posoudil jako otázku předběžnou, a to rovněž s respektem k judikatuře Nejvyššího soudu.5. Zástavní dlužnice poté v průběhu odvolacího řízení sdělila odvolacímu soudu, že se dlužník proti jednání zástavní věřitelky brání podáním trestního oznámení, v němž orgány činné v trestním řízení budou mimo jiné prověřovat, zda a v jaké výši vznikla dlužníku , jméno FO, , jméno FO, škoda vadným a neoprávněným insolvenčním řízením. Navrhla přerušení odvolacího řízení do doby pravomocného rozhodnutí v trestní věci projednávané u Okresního státního zastupitelství Klatovy pod č. j. KRPP-139553-36/TČ-2024-030481, a to podle ust. § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení soud oprávněn řešit, konkrétně se jedná o otázku, zda byl insolvenční návrh zástavní věřitelky vůči dlužníku podán oprávněně, zda byl šikanózní a zda tím dlužníku vznikla škoda. Pokud totiž orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že zástavní věřitelka jednala v rozporu se zákonem, je vyloučeno, aby se hojila na majetku zástavní věřitelky. Přerušení odvolacího řízení je pak dle názoru zástavní věřitelky namístě též podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Tímto řízením je trestní řízení probíhající u Okresního státního zastupitelství , adresa, na základě trestního oznámení dlužníka. Prověřováním postupu zástavní věřitelky v insolvenčním řízení proti dlužníku ze strany orgánů činných v trestním řízení je dle názoru odvolatelky nepochybně řešena otázka, která prokazatelně bude mít vliv na rozhodnutí soudu, a současně je zřejmé, že soud tuto otázku není oprávněn řešit, avšak jeho rozhodnutí na této otázce závisí. Poté, kdy zástavní dlužnice obšírně popsala, v čem spatřuje nezákonnost postupu zástavní věřitelky s odkazy na příslušná ustanovení zákona o bankách a jejich citací, vyjádřila přesvědčení, že neuspokojení pohledávky zástavní věřitelky dlužníkem je důsledkem jejího vadného postupu podáním neoprávněného insolvenčního návrhu a její nulové aktivity v insolvenčním řízení. Pokud tedy odvolací soud nevyhoví odvolání a nezamítne návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, je namístě řízení přerušit, čímž se zabrání situaci, kdy by mohlo být neoprávněně zasaženo do vlastnického práva zástavní dlužnice, a současně nebudou nijak porušena práva zástavní věřitelky.6. Nejprve považuje odvolací soud s