56 Co 174/2025-44 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 19 C 334/2024–32 vyhověl Okresní soud v Domažlicích žalobě žalobkyně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 105 190,83 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 10. 2023 do zaplacení jdoucí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 660 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.2. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 150 o. s. ř., žalobkyní vyúčtované náklady řízení posoudil na základě kritéria jejich účelnosti a dospěl k závěru, že žalobkyní účelně vynaložené náklady řízení představují částku 5 660 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 208 Kč a paušální náhrady (zvýšené o náhradu za daň z přidané hodnoty) v celkové výši 1 452 Kč vycházející z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., která upravuje výši paušální náhrady, jež náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce. Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši, jako kdyby nebyla zastoupena advokátem, v rozsahu paušální náhrady za 4 úkony po 300 Kč podle § 2 odst. 3 citované vyhlášky zvýšenou o 21 % za náhradu za daň z přidané hodnoty. Soud prvního stupně, jak uvedl odůvodnění napadeného rozsudku, vyšel podpůrně ze závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 ve věci týkající se České televize, když měl za to, že v daném kontextu jsou tam uvedené závěry přenositelné do posuzované věci. Soud prvního stupně konstatoval, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vykazuje veškeré znaky formulářové žaloby, která navíc neobsahuje vylíčení veškerých rozhodných skutečností, přičemž k výzvě k doplnění návrhu soud nepřistoupil proto, že rozhodné skutečnosti vyplývaly z předložených listinných důkazů a již tato skutečnost může evokovat otázku, zda je vůbec namístě v daném případě považovat zastoupení advokátem za náklad účelně vynaložený. Dalším argumentem pro výše popsaný postup soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení byla skutečnost, že žalobkyně se v zásadě odmítla účastnit soudního jednání, čímž dala podle soudu prvního stupně jasně najevo, že neshledává žádný důvod pro to, aby musela žalobkyni poskytovat úkony právní služby, a v této souvislosti se pak nabízí otázka, z jakého důvodu žalobkyně, která bezpochyby disponuje kvalifikovaný právním oddělením, potřebuje být právně zastoupena advokátem, který nepovažuje za nutné účastnit se nařízených soudních jednání. Na základě těchto argumentů vyvodil soud prvního stupně neúčelnost právního zastoupení žalobkyně advokátem a náklady vzniklé žalobkyni z tohoto důvodu této nepřiznal. Závěr napadeného usnesení obsahuje apel soudu prvního stupně na žalobkyni, respektive její „společenskou odpovědnost“ v tom smyslu, že žalobkyně (respektive její mateřská společnost) v rozhodném období inkasovala při minimálně zvýšených výrobních nákladech násobky dosavadních prodejních cen a podle soudu prvního stupně by tak bylo nemravné tento mimořádný zisk ještě navyšovat o náhradu nákladů na zastoupení advokátem. V této skutečnosti soud prvního stupně shledává důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 150 o. s. ř.3. Proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Připouští, že v daném případě jde o tzv. formulářovou žalobu, neboť žalobkyně vymáhá pohledávky vůči mnoha tisícům dlužníků a ve většině případů jde o skutkově a právně obdobné případy. Žalobkyně by tak považovala za neúčelné a pro soud nepřehledné tvořit pro každý takový případ individuální žalobu. Pokud zákonodárce nepovažuje takovou okolnost za důvod, aby žalobci nebyla přiznána odměna za každý provedený úkon právní služby, soud prvního stupně podle mínění žalobkyně zcela zjevně nesprávně právně posoudil danou věc. Odkaz soudu prvního stupně na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12 podle názoru žalobkyně pomíjí jednu zcela zásadní skutečnost, a to, že žalobkyně není žádným způsobem financována z poplatků stanovených zákonem nebo jinak v návaznosti na rozpočet České republiky. Pokud je tato skutečnost zcela zásadním argumentem pro rozhodnutí Ústavního soudu, nelze jej aplikovat na tento spor. Z rozhodnutí zástupce žalobkyně o tom, že se nebude účastnit soudního jednání ve věci, soud prvního stupně dovozuje zcela nepřiléhavé závěry. Žalobkyně se totiž rozhodla nezvyšovat náklady řízení nákladnou účastí právního zástupce na ústním jednání. Rozhodnutí soudu, kterým bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, v tomto směru jednoznačně dává za pravdu žalobci (právnímu zástupci); účast právního zástupce žalobce na ústním jednání by tak pouze navýšila náklady tohoto řízení, které by byl v konečném důsledku povinen uhradit žalovaný. Žalobkyni dále není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně disponuje kvalifikovaným právním oddělením, které by se zabývalo správou a vymáháním pohledávek. Žalobkyně uvádí, že takovým oddělením nedisponuje, neboť dlouhodobě svěřuje správu a vymáhání pohledávek externím subjektům. Chod a hospodaření žalobkyně podléhá zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, a dalším právním předpisům upravujícím chod a hospodaření společností. Žalobkyně je tedy povinna s péčí řádného hospodáře a ve prospěch akcionářů posuzovat každý náklad spojený s jejím podnikáním. Zřízení právního oddělení, o jehož existenci je soud prvního stupně přesvědčen, by nepochybně zapříčinila vznik nákladů, které by žalobkyně nemohla přenést výhradně na neplatící zákazníky, ale byla by nucena rovnoměrně je promítnout do ceny energií pro všechny zákazníky. Oproti tomu angažováním třetích subjektů vzniká možnost uplatit náklady takového vymáhání pouze vůči těm zákazníkům, kteří vznik těchto nákladů zapříčinili. Takové řešení žalobkyně považuje za maximálně spravedlivé. V závěru odvolání žalobkyně odmítá tvrzení soudu o tom, že v předmětném období inkasovala při minimálně zvýšených výrobních nákladech násobky dosavadních prodejních cen. Tuto úvahu soudu žalobkyně označuje za vytrženou z reality, snažící se vzbudit dojem, že žalobkyně snad ze své vůle v předmětném období zvyšovala ceny energií. Tato úvaha nemá podle názoru žalobkyně v odůvodnění rozsudku své místo. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že přizná žalobkyni náhradu nákladů tohoto řízení v celkové částce 24 681,20 Kč a dále náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř., posoudil důvody odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.6. Ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.7. Je-li zástupcem účastníka advokát, patří odměna za zastupování k nákladům řízení (§ 137 odst. 2 o. s. ř.).8. Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené ustanovení obsahuje pravidlo, dle něhož jsou hrazeny jen náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Institut účelnosti vynaložených nákladů brání zneužití práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení, přičemž toto pravidlo se vztahuje i na náklady spojené se zastupováním advokátem. Z hlediska těchto nákladů soud zkoumá jednak samotnou nezbytnost právního zastoupení a jednak účelnost jednotlivých úkonů právní služby.9. Článek 37 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. zaručuje každému, a to i právnické osobě, právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Žalobkyně, která je podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 22581, akciovou společností podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, má jako předmět podnikání mimo jiné zapsán obchod s elektřinou a s plynem. Z tohoto jejího předmětu podnikání vychází i žalobní nárok, k jehož uplatnění žalobkyně zvolila formu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který je ze své podstaty tzv. formulářovým podáním. Nejedná se však o tzv. bagatelní spor, neboť žalovaná částka přesahuje sumu 105 000 Kč. Nelze tedy aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, nicméně, jak správně namítá žalobkyně, citovaná vyhláška počítá s přiznáním odměny za každý úkon právní služby i v případě tzv. formulářové žaloby. Žalobkyně nedisp