56 Co 243/2025-29 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 16 296 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 996 Kč od 16. 10. 2024 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 010 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II).2. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyní zaslanou předžalobní výzvu nepovažoval za účelně vynaložený náklad, jenž by měl být žalobkyni ve smyslu ust. 142 odst. 1 o. s. ř. žalovaným nahrazen.3. Proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně odvolání, ve kterém nalézacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., respektive ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Žalobkyně v odvolání připomíná, že výzva k plnění je výslovně uvedena v ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, s odkazem na citovanou komentářovou literaturu pak žalobkyně zdůrazňuje, že předžalobní výzva učiněná advokátem není neúčelně provedeným úkonem, a to ani v případě, že žalovaný již byl ke splnění svého dluhu (závazku) dříve upomínán. Nadto žalobkyně vyjadřuje přesvědčení – založené na své praxi –, že zaslání předžalobní výzvy advokátem má na dlužníky zcela jiný psychologický efekt, než výzva zaslaná „pouze“ věřitelem. Pokud by navíc měl být namístě soudem první instance dovozený závěr o nadbytečnosti předžalobní výzvy zasílané advokátem, pak by takový závěr zjevně odporoval ustanovení § 142a o. s. ř. Závěr soudu prvního stupně o neúčelnosti úkonu zaslání předžalobní výzvy advokátem proto považuje žalobkyně za nesprávný, a proto žádá odvolací soud, aby nákladový výrok změnil tak, že se žalobkyni přiznává právo na náhradu nákladu řízení ve výši 2 615 Kč.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal napadený nákladový výrok podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., posoudil důvody odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je v zásadě důvodné.6. Soud prvního stupně sice konstatoval, že žalobkyně má právo na plnou náhradu vynaložených nákladů řízení, mezi tyto náklady nicméně nezařadil předžalobní výzvu s tím, že ji nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy k dobrovolnému splnění pod hrozbou soudního uplatnění nároku již předtím vyzvala žalovaného sama žalobkyně v rámci jejích opakovaných upomínek. Veškeré další výzvy je tak podle soudu prvního stupně namístě považovat za neúčelně vynaložený náklad řízení. Ve vztahu k aplikaci ustanovení § 142a o. s. ř. pak soud prvního stupně s odkazem na závěry usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2025 č. j. 14 Co 270/2024-26 vyjádřil přesvědčení, že dlužník by na náhradě nákladů řízení neměl hradit vyšší částku, než by hradil před přijetím novely, kterou bylo ustanovení § 142a do občanského soudního řádu vloženo.7. S rekapitulovanými závěry soudu prvního stupně se odvolací soud z dále uvedených důvodů neztotožňuje.8. Odvolací soud vychází ze skutečnosti, že žalobkyně je právnickou osobou, zřízenou tehdy platným zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a jde o profesní organizaci sdružující všechny pojistitele s oprávněním poskytovat pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla na území České republiky, přičemž její provoz je financován z členských příspěvků. Jakožto takto definovaná právnická osoba pak má žalobkyně právo podle ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Podle názoru odvolacího soudu proto žalobkyni nelze upřít právo na právní zastoupení v předmětné věci, a tím pádem ani plnou náhradu nákladů, kterou v souvislosti s tímto řízením – ve kterém byla zcela úspěšná – vynaložila.9. Odvolací soud přitom sdílí názor žalobkyně, že (předžalobní) výzva sepsaná advokátem může mít na dlužníka odlišný psychologický efekt, než když jde toliko o výzvu sepsanou přímo žalobkyní. V této souvislosti je možno rovněž přisvědčit žalobkyni potud, že na základě obdobné, jako soudem první instance aplikované, logiky by mohl být k dispozici závěr, že ani sepsání předmětného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu advokátem není namístě považovat za účelně vynaložený náklad řízení (a důsledně vzato pak ani převzetí a příprava zastoupení), pakliže platí, že předmětný návrh je návrhem formulářovým, kterýžto zjevně může zpracovávat průměrně kvalifikovaný zaměstnanec žalobkyně.10. Současně nelze přehlížet, že ustanovení § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb., v rozhodném znění, obsahovalo jednoroční prekluzivní lhůtu, v jejímž průběhu musela žalobkyně žalovaného vyzvat k plnění, jinak by její nárok na zaplacení předmětného příspěvku zanikl. Ustanovení sedmého odstavce téhož paragrafu pak stanoví obsahové náležitosti takové výzvy. Stanoví-li tedy ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., že podmínkou přiznání (plné) náhrady nákladů řízení je předchozí zaslání výzvy k plnění, je namístě závěr, že (prizmatem racionálního zákonodárce) výzva podle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. představuje (obsahově či jinak) výzvu odlišnou od té, kterou je žalobkyně povinna zaslat v rámci jednoroční prekluzivní lhůty.11. Jakkoli je proto nadepsaný senát odvolacího soudu seznámen se závěry přijatými v soudem prvního stupně odkazovaném usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 1. 2025 č. j. 14 Co 270/2024-26, má – s plným respektem k odlišnému právnímu závěru – za to, že nepřiznání náhrady za zaslání předžalobní výzvy není v daném kontextu namístě.12. Pouze nad rozhodný rámec věci je možno dodat, že výše uvedené závěry je namístě vnímat optikou právní úpravy formulářových žalob, v jejichž rámci byl praxí v zásadě akceptován „balíček“ tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a návrh ve věci samé). Nemůže být přitom pochyb, že žalobkyně, notabene za situace, kdy již má k dispozici onen formulářový návrh, by měla být s to si sama právě tyto tři úkony zajistit sama, tedy že právě k žádnému z těchto tří úkonů právní služby pomoc kvalifikovaného právního zástupce v konečném důsledku nepotřebuje. Nadepsaný senát odvolacího soudu nicméně vnímá, že vzhledem k objektivnímu počtu věcí, jež žalobkyně (de lega lata) musí „řešit“ prostřednictvím soudního řízení, není možno po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby veškeré tyto návrhy musela „administrovat“ sama, a v této souvislosti je právě outsourcing prostřednictvím právního zastoupení zcela racionálním řešením vzniklého stavu. Za této situace pak není ani rozumný důvod tvrdit, že vypracování předžalobní výzvy – na rozdíl od dvou zbývajících úkonů právní služby – není účelně vynaloženým nákladem řízení.13. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, a proto druhý výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení postupem předvídaným v ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobkyni nad rámec přiznaný soudem první instance přiznal náhradu za jeden úkon právní služby podle § 14b advokátního tarifu ve výši 400 Kč, s tím korespondující jednu náhradu hotových výdajů ve výši 100 Kč a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 105 Kč; namísto soudem prvního stupně přiznané náhrady ve výši 2 010 Kč tudíž považuje odvolací soud za korektní náhradu nákladů řízení (před soudem prvního stupně) náhradu nákladů řízení ve výši 2 615 Kč.14. O nákladech odvolacího řízení pak rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanoveními § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalovaný nijak nezavinil změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, současně odvolací soud vyšel z petitu odvolání.