Krajský soud v Plzni 11 Co 182/2026-115 – Přikázání pohledávky

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok z prodlení v částce 68 007,42 Kč (výrok I) a výrokem II zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení v částce 301 716,58 Kč. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni byla rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 11. 2021, č. j. 15 C 161/2018-287, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2022, č. j. 13 Co 311/2021-353, které nabyly právní moci dne 25. 6. 2022, uložena povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání společného jmění manželů částku 863 398,49 Kč. Žalobkyně tuto částku zaplatila 1. 7. 2022 u exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, s ohledem na exekuční příkaz k přikázání pohledávky č. j. 074 EX 06917/21-058 ze dne 31. 5. 2022. Rozhodnutím Nejvyššího soudu byly však citované rozsudky zrušeny, odpadl tak i právní důvod tohoto plnění a nastalo bezdůvodné obohacení žalovaného.3. Řízení bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2026, č. j. 12 C 165/2025-66, částečně zastaveno co do jistiny 863 398,49 Kč s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, neboť účastníci dne 8. 4. 2026 uzavřeli s odkazem na nové pravomocné rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů dohodu o započtení. Předmětem řízení tak zůstal jen úrok z prodlení. Soud prvního stupně aplikoval ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku a plnění posoudil jako bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl. Za podstatnou považoval odpověď na otázku, zda by i bez zrušených rozhodnutí existoval hmotněprávní důvod plnění, respektive zda by existovala povinnost žalobkyně plynoucí z hmotného práva. Odkázal na rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 nebo rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3487/2020 a uzavřel, že rozhodnutí ve věci vypořádání společného jmění manželů je rozhodnutím konstitutivní povahy dle ust. § 740 občanského zákoníku, když je současně nerozhodné, zda byla po kasaci Nejvyšším soudem uložena žalovanému povinnost k plnění ve vyšší částce. Za podstatné však považoval, zda a kdy vyzvala žalobkyně žalovaného k plnění dle ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Soud prvního stupně se tedy zaměřil na posouzení výzvy k plnění, kterou zástupce žalobkyně odeslal 19. 5. 2023 tehdejšímu zástupci žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, emailovou zprávou. Tuto zprávu pak soud prvního stupně nevyhodnotil jako jasnou výzvu k plnění, ze které by bylo možné dovodit jednoznačnou splatnost předmětné částky, a tedy i prodlení žalovaného, když primárním obsahem výzvy bylo dle názoru soudu prvního stupně řešení konečného vypořádání společného jmění manželů. Zprávu tak soud prvního stupně vnímal spíše jako taktiku vyjednávání obsahující upozornění, že do budoucna by žalobkyně při nedosažení dohody řešila vymáhání již zaplaceného plnění. Zprávu tedy neposoudil jako jednoznačnou, určitou a bezpodmínečnou výzvu k plnění. Zohlednil i kontext celkového jednání účastníků, kdy v červenci 2023 byly soudem teprve zadány posudky na ocenění podílu, a ještě v říjnu 2023 probíhalo mezi účastníky mimosoudní jednání a s ohledem na tuto skutečnost bylo žádáno o odročení nařízeného jednání u Okresního soudu v Chebu. Z výzvy z května 2023 tak nelze dle soudu prvního stupně dovozovat, že by se jednalo o bezvýhradnou výzvu k vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení, která by byla dostatečně určitá, srozumitelná, nepodmíněná a jednoznačná, aby bylo možné z ní dovodit splatnost dluhu. Soud prvního stupně souhlasil i s argumentací žalovaného, že plná moc pro předchozího právního zástupce ze dne 22. 11. 2021 nezahrnovala zmocnění pro přijímání hmotněprávních výzev k vrácení bezdůvodného obohacení, neboť se vztahovala jen k soudnímu procesu vypořádání společného jmění manželů a zmocnění k zastoupení při jednání o dluhu z titulu bezdůvodného obohacení z plné moci dovodit nelze. Soud prvního stupně dále neshledal žalovaným namítaný rozpor požadovaných úroků z prodlení s dobrými mravy s odůvodněním, že úrok z prodlení je zákonným následkem prodlení a ve věci nebyly prokázány žádné okolnosti svědčící o zneužití práva tak, aby úrok mohl být považován za nepřiměřeně tvrdý postih. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 nebo rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 a na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000. Dále uvedl, že žalovaným nebyly tvrzeny, a tudíž ani prokázány žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalovaný za prodlení, do něhož se dostal, neodpovídá. Pravidlo ultra duplum dle ust. § 1805 odst. 2 občanského zákoníku, které se uplatní i v případě úroků z prodlení podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2716/2023, omezuje výši úroků i úroků z prodlení výší jistiny, a to bylo v projednávané věci splněno. Za účinnou výzvu k plnění soud prvního stupně tedy považoval až žalobu doručenou žalovanému dne 22. 7. 2025, za přiměřenou pak stanovil lhůtu k plnění v délce deseti dnů a dovodil, že žalovaný se dostal do prodlení až dne 2. 8. 2025, proto přiznal úrok z prodlení pouze za období od 2. 8. 2025 do 8. 4. 2026, a to ve výši 68 007,42 Kč a ve zbytku co do částky 301 716,58 Kč žalobu zamítl. Soud prvního stupně též zdůvodnil, proč zamítl důkaz výslechem , tituly před jménem, , jméno FO, s tím, že směřoval jen k prokázání tvrzení o doručení výzvy, což by na závěrech soudu prvního stupně nic neměnilo. Ohledně nákladů řízení vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že se oba účastníci tohoto práva před soudem vzdali.4. Proti výroku II rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, namítla nesprávné právní hodnocení a neúplně zjištěný skutkový stav a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl v celém rozsahu, nebo výrok zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Uvedla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným závěrům při hodnocení určitosti a srozumitelnosti výzvy k plnění a učinil tedy i nesprávný právní závěr v tom, že nezpůsobila splatnost bezdůvodného obohacení, a dále namítala, že nesprávně vyhodnotil i rozsah zmocnění předchozího právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, . Skutkové závěry popsané v rozsudku ve vztahu k vydaným rozhodnutím a zaplacení částky 863 398,49 Kč považovala žalobkyně za správné. Oproti soudu prvního stupně však považovala výzvu obsaženou v e-mailové zprávě zaslané svým zástupcem předchozímu zástupci žalovaného dne 19. 5. 2023 za určitou a srozumitelnou a s ohledem na rozsah zmocnění zástupce žalovaného též za výzvu doručenou žalovanému, ze které lze dovodit splatnost pohledávky. Upozornila též na povinnost plynoucí z etických pravidel advokátů, podle kterých advokát nemůže kontaktovat přímo klienta jiného advokáta. Lhůta pro dobrovolné vrácení zaplacené jistiny tak dle žalobkyně uplynula 31. 5. 2023 a od 1. 6. 2023 nastalo prodlení žalovaného s vrácením plnění, jehož právní důvod v důsledku zrušení rozhodnutí odpadl. Výslech bývalého zástupce žalovaného pak navrhovala s ohledem na potvrzení obvyklé praxe komunikace mezi zástupci účastníků, a tedy potvrzení, že se výzva dostala do dispoziční sféry žalovaného.5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil a navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Souhlasil s popisem skutkového děje i s právním hodnocením soudu prvního stupně. Právní závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení výzvy nepovažoval za přepjatý formalismus, uvedl, že z výzvy musí být jednoznačně zřejmé, že směřuje k zaplacení plnění, v jaké lhůtě a z jakého skutkového důvodu. Podmíněné sdělení spojené s možností dohody nemůže vyvolat splatnost pohledávky a následné prodlení. Postup žalobkyně považoval žalovaný za účelový. Pokud žalobkyně opětovně k zaplacení nevyzvala, jednala se žalovaným mimosoudně, na zaplacení netrvala a nedomáhala se plnění po dobu dvou let až téměř na hranici promlčení, pak nelze zprávu vykládat jako určitou, nepodmíněnou a srozumitelnou výzvu k plnění. I v odvolacím řízení žalovaný setrval na názoru, že hmotněprávní důvod plnění i přes zrušení rozsudku existoval a že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, setrval i na argumentaci nedostatečného zmocnění zástupce k přijetí výzvy.6. Odvolací soud přezkoumal výrok II a související výrok III rozsudku podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobkyně a vyjádření žalovaného, přihlédl k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.7. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které jsou rovněž základem jeho skutkových zjištění a navazujících právních úvah. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně dne 1. 7. 2022 zaplatila ve prospěch žalovaného k rukám exekutora , tituly před jménem, , jméno FO, částku 863 398,49 Kč s odkazem na exekuční příkaz k přikázání pohledávky ze dne 31. 5. 2022, č. j. 074 EX 06917/21-058, vydaný dle pravomocných rozhodnutí o vypořádání společného jmění účastníků, konkrétně dle rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 11. 2021, č. j. 15 C 161/2018-287, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2022, č. j. 13 Co 311/2021-353. Oba rozsudky nabyly právní moci dne 25. 6. 2022. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3089/2022-430, tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní důvod plnění žalobkyně tak tímto rozhodnutím odpadl a plnění se stalo bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, neboť rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů má konstitutivní povahu. Ačkoli jsou pravidla pro vypořádání společného jmění manželů obsažena v hmotném právu (zejména v § 742 o. z.), jde pouze o obecná pravidla, která soud aplikuje tehdy, nedojde-li k dohodě mezi manželi či bývalými manželi. Hmotněprávní základ tedy spočívá pouze v obecných pravidlech, nikoli v nároku jako takovém; právní důvod plnění z nich proto nelze dovodit. Tím je až samotné rozhodnutí, které tato obecná pravidla aplikuje na konkrétní případ a použije je při výpočtu vypořádacího podílu. Úvaha soudu prvního stupně byla správná a lze proto odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná soudem prvního stupně v bodě 7 odůvodnění rozsudku.8. Správná byla rovněž úvaha soudu prvního stupně, který se zaměřil na obsah zprávy odeslané dne 19. 5. 2023 zástupcem žalobkyně zástupci žalovaného a posuzoval, zda šlo o výzvu ve smyslu § 1958 o. z., od jejíhož doručení by bylo možné odvozovat splatnost pohledávky. V bodě 9 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně podrobně vysvětlil, proč zprávu nepovažoval za výzvu způsobující splatnost pohledávky, a to s ohledem na její obsah, časové souvislosti i probíhající mimosoudní jednání účastníků. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že u dluhu splatného na vyžádání je výzva právní skutečností, od níž se odvíjí splatnost. Zamýšlené právní účinky proto může mít jen taková výzva, která je dostatečně určitá, jednoznačná, srozumitelná a nepodmíněná. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že zpráva ze dne 19. 5. 2023 takové účinky z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí vyvolat nemohla. Z judikatury Nejvyššího soudu lze odkázat například na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3057/2023, sp. zn. 25 Cdo 3697/2020, sp. zn. 33 Odo 804/2006, sp. zn. 23 Cdo 286/2021, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, sp. zn. 33 Odo 810/2006, sp. zn. 25 Cdo 3691/2023 a sp. zn. 33 Cdo 4413/2007. Argumentaci soudu prvního stupně by odvolací soud pouze opakoval, proto na ni v plném rozsahu odkazuje.9. Odvolací soud se ztotožňuje také se závěrem soudu prvního stupně, že plná moc udělená žalovaným , tituly před jménem, , jméno FO, s ohledem na vymezení předmětu zastoupení nezahrnovala zmocnění k přijímání výzvy k vrácení bezdůvodného obohacení. Je sice pravda, že etické předpisy advokátů vylučují možnost advokáta obrátit se přímo na klienta jiného advokáta, týká-li se kontakt věci, v níž jej tento advokát zastupuje, aniž by o tom byl zastupující advokát informován. V praxi se však taková situace v pochybnostech řeší tím, že je korespondence adresována klientovi i jeho zástupci, případně je advokát o zásilce a jejím obsahu vyrozuměn jiným způsobem. Účelem uvedeného pravidla je zabránit tomu, aby advokát zneužil situace, kdy se klient nemůže o své reakci a svých právech poradit se svým zástupcem. Doručení zprávy , tituly před jménem, , jméno FO, nelze s ohledem na rozsah zmocnění považovat za řádné doručení výzvy k plnění žalovanému. Vzhledem k tomu, že jeho výslech byl navržen k prokázání obvyklé praxe zavedené při psaní a doručování korespondence mezi zástupci účastníků, nikoli k výkladu rozsahu zmocnění, byl tento důkaz nadbytečný. Soud prvního stupně totiž o doručení zprávy do dispoziční sféry jmenovaného advokáta nepochyboval a žalovaný ani nevznesl námitku, že zpráva nebyla doručena. I v této úvaze se odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku.10. Výrok I rozsudku nebyl napaden odvoláním, proto se odvolací soud již nevyjadřuje k další úvaze soudu prvního stupně, která se týká okamžiku splatnosti bezdůvodného obohacení odvozenému od podané žaloby. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně toho, že žalovaného řádně vyzvala k vrácení bezdůvodného obohacení způsobem, který by vedl ke splatnosti její pohledávky do 31. 5. 2023 a umožnil jí požadovat úrok z prodlení již od 1. 6. 2023.11. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok II napadeného rozsudku, který z výše uvedených důvodů považoval za věcně správný.12. Výrok o nákladech řízení je výrokem souvisejícím, který odvolací soud musel přezkoumat, přestože nebyl odvoláním výslovně napaden. Jelikož se oba účastníci vzdali práva na náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně správně žádnému z nich tuto náhradu nepřiznal, proto i tento výrok jako věcně správný byl odvolacím soudem potvrzen.13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 podle ust. § 142 o. s. ř. Ze stejného důvodu, tedy s ohledem na prohlášení obou zástupců před odvolacím soudem, že se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdávají, nebyla tato náhrada přiznána žádnému z účastníků.