17 CO 151/2020-50 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. řízení co do částky 54 130 Kč zastavil. Ve výroku II. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 64 130 Kč jdoucí od 7. 3. 2020 do 27. 3. 2020, dále zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 54 130 Kč jdoucí od 28. 3. 2020 do 16. 4. 2020, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 130 Kč jdoucí od 17. 4. 2020 do 14. 5. 2020, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve výroku III. rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve výroku IV. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku 9 994 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce. Ve výroku V. rozhodl, že žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 166 Kč. 2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 54 130 Kč s příslušenstvím, když tvrdila, že mezi účastníky byla uzavřena na základě potvrzené objednávky dne 29. 1. 2020 smlouva o přepravě věci, jejímž předmětem bylo provedení přepravy hliníkových konstrukcí z [obec] do [územní celek] Shodu s prvopisem potvrzuje [jméno] [příjmení]. ve [země] [jméno]. Přepravu realizovala žalobkyně ve dnech 31. 1. 2020 až 3. 2. 2020 a následně žalované vystavila fakturu, znějící na částku 64 130 Kč se stanovenou splatností ke dni 6. 3. 2020. Na uvedenou fakturu provedla žalovaná dne 27. 3. 2020 pouze částečnou úhradu ve výši 10 000 Kč. 3. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř., z něhož dovodil, že by měla žalovaná uhradit žalobkyni zcela její náklady řízení. Soud prvního stupně však za použití § 150 o. s. ř přiznal žalobkyni pouze polovinu nákladů řízení, a to vzhledem k situaci, jaká byla ve společnosti v době splatnosti ceny za dopravu, kdy došlo k pandemii Covid 19, byla zavedena různá restriktivní opatření, v důsledku nichž žalovaná neměla zisk z původně uzavřených smluv, a to vzhledem k tomu, že podniká zejména v oblasti zajišťování veřejného shromažďování, které bylo zakázáno a akce rušeny. Cenu zaplatila pak ve třech splátkách v akceptovatelné lhůtě tří měsíců. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že by vzhledem k situaci bylo spravedlivé, aby žalovaná zaplatil žalobkyni pouze ½ nákladů řízení, když dluh byl způsoben evidentně pouze předmětnou pandemií a s ní souvisejícími opatřeními, tedy objektivními okolnostmi, které postihly všechny subjekty v republice, resp. v Evropě či na světě. 4. Pokud jde tedy o výši nákladů řízení, soud prvního stupně přiznal částku 9 994 Kč, která vycházela z toho, že ve věci bylo provedeno celkem 5 úkonů právní služby dle § 11 advokátního tarifu á 3 300 Kč, představující celkem částku 16 500 Kč bez DPH (½ 8 250 Kč). Dále přiznal 5 režijních paušálů podle § 13 odst. 6 advokátního tarifu á 300 Kč, tedy celkem 1 500 Kč bez DPH (½ 750 Kč) a cestovní výlohy, představující náklady na jízdu vozidlem advokáta žalobce na trase [obec] – [obec] a zpět k jednání soudu, celkem tedy 140 km (náhrada vyložených nákladů za pohonné hmoty ve smyslu § 4, písm. c) vyhl. č. 358/2019 Sb., tj. 31,40 Kč za litr motorové nafty při kombinované spotřebě vozidla 5,8 l na 100 km, tj. při vzdálenosti 140 km celkem 8,4 l pohonných hmot, tj. celkem 254,96 Kč, dále amortizace vozidla dle § 1 písm. b) vyhl. č. 358/2019 Sb., tj. 4,20 Kč za ujetý kilometr, tj. celkem 588 Kč za 140 km jízdy, z toho ½ ve výši 294 Kč) a náhradu ztraceného času za cestu [obec] – [obec] a zpět ve smyslu § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, tedy za 2 hodiny 4 x 100 Kč, tedy 400 Kč, z toho ½ ve výši 200 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši jedné poloviny, tedy 500 Kč. 5. Žalobkyně podala proti výroku o nákladech řízení odvolání. Poukázala na skutečnost, že žalovaná podniká v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a dále v oboru činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence. Žalobkyně připomněla, že předmětem sporu pak byla neuhrazená faktura za přepravu hliníkových volně stohovatelných konstrukcí, které se nepochybně neužívají pro jakékoli účely související se shromažďováním osob, jak uvedl soud prvního stupně. Z webových stránek žalované pak žalobkyně zjistila, že žalovaná se nadto zabývá výrobou hliníkových víceúčelových konstrukcí, nikoli jejich distribucí na festivaly. Dle názoru žalobkyně tedy není pravdou, že žalovaná podniká v oblasti veřejného shromažďování, jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Ohledně otázky podnikání ve veřejném shromažďování nadto nebylo vedeno dostatečné dokazování a nedošlo ani k učinění skutečnosti nespornou. 6. Žalobkyně dále uvedla, že přeprava jako taková se uskutečnila dne 29. 1. 2020 a faktura byla vystavena dne 5. 2. 2020, tj. mnohem dříve, než bylo vydáno v České republice jakékoli opatření omezující žalovanou zcela v jeho podnikání. Žalovaná neprokázala, že by vyvinula jakoukoli snahu se žalobkyní komunikovat a dohodnout se o splátkování předmětného dluhu. Co se týká údajného telefonátu na firmu žalobkyně, jehož obsah nebyl nikterak prokázán, zde žalobkyně tvrzení žalované o obsahu hovoru sporuje. 7. Žalobkyně vytkla soudu prvního stupně, že nepřezkoumával, zda jsou k uplatnění moderačního práva dány podmínky v celé své šíři. Zdůraznila, že je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok IV. rozsudku změnil a přiznal jí plnou náhradu nákladů nalézacího řízení. 8. Žalovaná se k odvolání nevyjadřovala. 9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 212, § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 10. Z obsahu předloženého spisu bylo zjištěno, že řízení bylo zahájeno podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR) dne 15. 4. 2020, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení nedoplatku faktury ze dne 5. 2. 2020, vystavené za uskutečněnou přepravu na částku 64 130 Kč se splatností ke dni 6. 3. 2020, s příslušenstvím. Žalobkyně doložila, že první platba na fakturu v částce 10 000 Kč byla připsána na její účet 27. 3. 2020 (tuto částku nežalovala), další platba ve výši 30 000 Kč dne 16. 4. 2020 a poslední platba ve výši 24 130 Kč dne 14. 5. 2020. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně nepochybil, když konstatoval, že z hlediska procesního zavinění povinnost k náhradě nákladů řízení stíhá žalovanou ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. K jinému závěru však odvolací soud dospěl, pokud jde o aplikaci § 150 o. s. ř. v posuzované věci. 11. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Při zkoumání, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, soud musí vycházet z posouzení všech okolností věci. Přitom přihlíží nejen k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníků řízení, ale také k okolnostem, které předcházely soudnímu uplatnění nároku. 12. Odvolací soud na základě shora uvedených zjištění dospěl k závěru, že zde nejsou dány takové okolnosti, které odůvodňují částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni podle § 150 o. s. ř. Pokud jde o tvrzený důvod prodlení se zaplacením závazku žalované, nelze přehlédnout, že faktura, jíž žalobkyně žalované poskytnuté plnění vyúčtovala, byla vystavena 5. 2. 2020 a její splatnost byla stanovena na 6. 3. 2020. Žalovaná byla v prodlení již s první dílčí úhradou svého závazku. Odvolacímu soudu je známo, že v době poskytnutí plnění žalobkyní, jakož i v době, v níž měla splnit svůj závazek žalovaná, ještě nebyla přijata v souvislosti s pandemií Covid 19 taková opatření, která by měla za následek restrikce, dotýkající se ziskovosti podnikání žalované. Jiný než shora uvedený důvod pro užití § 150 o. s. ř. pak žalovaná neuplatnila. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. 13. Pokud jde o konkrétní výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, ta podle odvolacího soudu činí částku 24 284 Kč a sestává ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, náhrady odměny advokáta za pět úkonů právní služby po 3 300 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pěti náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst.