35 Co 178/2024-100 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Žalobou podanou na soud , datum, domáhali se žalobci, aby jim byla žalobkyní zaplacena peněžitá náhrada za vytrpěnou bolest spojenou s ublížením na zdraví při dopravní nehodě způsobené žalovanou, a to ve výši , částka, pro žalobce a , částka, pro žalobkyni.2. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobě částečně vyhověl a žalované uložil, aby zaplatila žalobci , částka, s úrokem z prodlení a žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení. Ve „zbývajícím rozsahu“ žalobu zamítl (výrok I). Nákladovým výrokem vyslovil, že je žalovaná povinna „zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku , částka, “ (výrok II). V odůvodnění nákladového výroku okresní soud s poukazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. vysvětlil, že žalobcům náleží plná náhrada nákladů řízení, přestože nebyly v řízení zcela úspěšní. Neúspěch žalobců daný výší přiznaného plnění totiž v daném případě závisel na úvaze soudu. Vypočítává pak okresní soud, že náklady sestávají z odměny ve výši , částka, za celkem , hodnota, společné úkony právní služby advokáta pro oba žalované ve výši po , částka, [odpovídající tarifní hodnotě , částka, dle § 9 odst. 4 písm. a) a snížení odměny o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], hotových výdajů v paušální výši celkem , částka, , náhrady za promeškaný čas ve výši , částka, za dostavení se , datum, k nařízenému jednání, které se nekonalo, a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši , částka, .3. Výlučně proti nákladovému výroku II odvolala se včas žalovaná. V odvolání namítá, že nákladový výrok je „při zohlednění veškerých provedených důkazů“ rozporný s dobrými mravy. Poukazuje přitom na skutečnost, že požadavku žalobců na náhradu za utrpěnou bolest bylo vyhověno jen z poloviny, a proto by bylo spravedlivé, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném nákladovém výroku bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“)] a dospěl k závěru, že tento výrok je třeba změnit, nikoli však z důvodů namítaných odvolatelkou.5. Především okresnímu soudu nelze vytýkat, že žalobcům přiznává právo na úplnou náhradu nákladů řízení, přestože žalobci nebyli v řízení zcela úspěšní. Uplatní se totiž v daném případě, jak správně uvádí okresní soud, ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého ikdyž měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.6. Mají tak žalobce a žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů daného řízení, v němž uplatnili své nároky na peněžitou náhradu ve výši , částka, a , částka, vyvažující [ve smyslu § 2958 zákona č. 89/2012 s., občanský zákoník („o. z.“)] bolest vytrpěnou v důsledku ublížení na zdraví při dopravní nehodě způsobené žalovanou, ačkoli jim bylo rozsudkem na těchto nárocích přiznáno jen , částka, a , částka, . Výše přiznaného plnění totiž, jak plyne z odůvodnění meritorní části rozsudku, závisela z části na posudku znalce, který klasifikoval jednotlivé následky zásahu do tělesné integrity, a z části na úvaze soudu, který těmto zásahům „přiřadil“ přiměřenou peněžitou náhradu. Nepodává se přitom ze skutkových zjištění, že by zde (jak žalobkyně bez konkrétních tvrzení naznačuje v odvolání poukazem na „dobré mravy“) byly důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud ve smyslu § 150 o. s. ř. mohl zcela nebo zčásti žalobcům právo na náhradu nákladů odepřít.7. Pochybil však okresní soud při vyčíslení celkové náhrady nákladů, jakož i v tom, že žalobcům přiznává společné a nerozdílné (solidární) oprávnění k náhradě. Přehlíží zde okresní soud, že v řízení každý z žalobců uplatňoval zcela individuální nároky na bolestné a takto o nich bylo i rozhodováno. Proto není důvod, aby nebyla individualizována náhrada nákladů řízení, které tvoří příslušenství (§ 513 o. z.) každého z těchto samostatných nároků.8. Je pravidlem obecně přijímaným novější judikaturou vztahující se k rozhodování o nákladech řízení, jehož předmětem jsou nároky na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z., že se při stanovení výše odměny zástupce z řad advokátů vychází z tarifní hodnoty , částka, dle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), (viz okresním soudem zmiňované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu pod č. 12/2022). Připouští však zároveň judikatura přihlížeje k individuálním okolnostem případu výjimky z tohoto pravidla. Dovodil v tomto směru např. Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 1788/23 ze dne , datum, , že ustanovení § 9 odst. 4 AT o tarifní hodnotě ve výši , částka, ve věcech náhrady nemajetkové újmy použitelné je pouze tehdy, „nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi“. Vycházel přitom z toho, že odměna advokáta měla by „odpovídat skutečné náročnosti sporu“ a odměna stanovená z tarifní hodnoty , částka, může být v konkrétní případě vnímána jako nepřiměřená. K těmto závěrům přihlásil se Ústavní soud nejnověji v nálezu I. ÚS 3362/22 ze dne , datum, , posuzujíce situaci, kdy šlo o uplatnění a přiznání nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění v částkách přesahujících , částka, . Tyto úvahy Ústavního soudu promítají se i do legislativy do té míry, že s účinností vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou je advokátní tarif novelizován, tj. od , datum, , ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy (v penězích) představuje tarifní hodnotu sporu „výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však částka , částka, “ (§ 9a AT ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb.).9. Specifika posuzovaného případu, pro která jeví se být přiléhavější vycházet při vyčíslení odměny advokáta nikoli z tarifní hodnoty , částka, dle § 9 odst. 4 písm. a) AT, nýbrž výjimečně ve smyslu § 8 odst. 1 AT z peněžitého plnění, a to (při užití § 142 odst. 3 o. s. ř., ve shodě se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2017) ve výši odpovídající rozsudkem přiznanému plnění, spočívají v tom, že (podobně jako v Ústavním soudem posuzovaných věcech) byl předmětem řízení peněžitý nárok na bolestné, jehož přesné vyčíslení opíralo se o Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 63/2014) a zároveň nebyla v řízení řešena (obvykle obtížná) otázka základu těchto nároků, neboť soud byl v tomto směru ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím správního orgánu o vině žalované. Má-li tedy být žalované uložena povinnost i k náhradě odměny zástupce žalobců, je namístě stanovit tuto odměnu v případě zastupování žalobce z tarifní hodnoty ve výši , částka, , v případě žalobkyně z tarifní hodnoty ve výši , částka, .10. Náklady žalobce v řízení před okresním soudem účelně vynaložené tak sestávají z odměny zástupce za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzvu k plnění před zahájením řízení, podání žaloby a účast u jednání , datum, ) ve výši celkem , částka, (při tarifní hodnotě , částka, jde o , částka, za úkon, dle § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 AT), podílu (v rozsahu ½) na paušalizovaných hotových výdajích spojených s uvedenými 4 úkony ve výši celkem , částka, (dle § 13 odst. 4 AT), náhrady za čas promeškaný účastí u jednání dne , datum, , které se nekonalo, ve výši , částka, (§ 14 odst. 2 AT, část věty před středníkem) a z náhrady daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb. ve výši , částka, (21 % z , částka, dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem , částka, .11. U žalobkyně jde při stejných úkonech právní služby o odměnu zástupce ve výši celkem , částka, (při tarifní hodnotě , částka, ), podíl na hotových výdajích ve výši , částka, , náhradu za promeškaný čas ve výši , částka, a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši , částka, (21 % z , částka, ), celkem , částka, .12. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II o nákladech řízení podle § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit na nákladech řízení před okresním soudem , částka, žalobci a , částka, žalobkyni, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř.).13. S přihlédnutím k petitu odvolání je třeba na žalovanou nahlížet jako v odvolacím řízení převážně neúspěšnou. Protože na straně procesně úspěšnějších žalobců náklady nevznikly, bylo dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků.