12 Co 200/2025-87 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že ve vlastnictví žalobců jsou nemovité věci, a to stavební parcela č. , hodnota, , jejíž součástí je rekreační chata ev. č. , hodnota, a parcela č. , hodnota, – ostatní plocha, zapsané na , Anonymizováno, , Anonymizováno, pro obec , adresa, , katastrální území , adresa, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, a bytová jednotka č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, v budově č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, na pozemcích parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, spolu s podílem na stavebních pozemcích a společných částech budovy v rozsahu , Anonymizováno, /, Anonymizováno, z celku, vše zapsáno na LV č. , hodnota, (bytová jednotka) a č. , hodnota, (bytový dům) pro obec , adresa, , katastrální území , jméno FO, . u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2 500 Kč k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobci domáhali určení svého vlastnického práva ke konkretizovaným nemovitostem, jejichž katastrálním vlastníkem je žalovaný, a to na základě písemného odvolání daru pro nevděk ze dne 13. 9. 2021. Tvrdili, že darovací smlouvou ze dne 18. 5. 1994 převedli na žalovaného (svého syna) vlastnické právo ke stavební parcele č. , hodnota, , jejíž součástí je rekreační chata ev. č. , hodnota, a k parcele č. , hodnota, – ostatní plocha, v katastrálním území , adresa, (dále jen „rekreační chata“). Další darovací smlouvou ze dne 7. 2. 2002 na něj převedli vlastnické právo k bytové jednotce č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v budově č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, na pozemcích parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, , s podílem na stavebních pozemcích a společných částech budovy v rozsahu , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , v katastrálním území , jméno FO, (dále jen „bytová jednotka“). Na oplátku předpokládali, že jim ve stáří žalovaný poskytne potřebnou pomoc, k tomu ale nedošlo, neboť více než před rokem je žalovaný přestal navštěvovat, doprovázet je k lékařům, nenakupoval a neposkytoval jim pomoc s údržbou bytu, odmítl se podílet na renovaci kuchyně. Pomoc jim poskytuje dcera , jméno FO, s manželem. V rámci smírného řešení po žalovaném požadovali, aby bytovou jednotku daroval sestře, která jim nezištně pomáhá, ač ji neobdarovali, to však žalovaný odmítl. Mají zato, že tímto chováním žalovaný závažným způsobem dlouhodobě porušuje dobré mravy, neboť cenný majetek přijal, avšak pomoc ve stáří jim neposkytuje, což subjektivně vnímají jako újmu. Žalovaný se žalobě bránil s odůvodněním, že odvolání daru, které nebylo učiněno do jednoho roku od tvrzeného ublížení dárcům, je opožděné a popřel i tvrzené důvody k odvolání daru. Připustil, že v rodině panovala historicky shoda na tom, že on sám obdrží od rodičů rekreační chatu a sestra bytovou jednotku, avšak v době prodeje bytové jednotky v roce 2001 ji žalobci i sestra odmítli koupit, takže sám vzal úvěr, aby žalobci jako dosavadní nájemci bytovou jednotku mohli odkoupit a byli do budoucna chráněni před zvyšováním nájemného. Poskytnutí finančních prostředků ke koupi bylo důvodem, proč mu následně žalobci bytovou jednotku darovali, ale dosud v ní sami bydlí a hradí pouze služby spojené s jejím užíváním, žádné nájemné po nich nepožaduje. I po darování po dobu téměř 20 let byly vztahy v rodině bezproblémové, neřešili žádné majetkové spory, rodičům vždy pomáhal. Během dlouhodobého pobytu žalobkyně ve zdravotnickém zařízení ji pravidelně navštěvoval a stejně tak navštěvoval i žalobce až do konfliktu, který vznikl po návratu žalobkyně z nemocnice, kdy jí otevřeně řekl, že si zhoršení zdravotního stavu zavinila nedodržováním pokynů lékaře. Poté se na něj rodiče rozzlobili a byl žalobcem požádán, aby k nim už nechodil, že si jeho přítomnost nepřejí a starat se o ně bude jeho sestra. Následně po něm chtěli, aby na sestru přepsal bytovou jednotku s tím, že jinak budou požadovat vrácení všech nemovitostí.3. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaný se stal na základě darovací smlouvy uzavřené se žalobci dne 30. 5. 1994 vlastníkem rekreační chaty, přičemž v darovací smlouvě bylo zřízeno věcné břemeno neomezeného doživotního užívání ve prospěch žalobců. V roce 2001 poskytl žalovaný žalobcům finanční prostředky na odkup bytové jednotky, kterou žalobci poté, co se stali jejími vlastníky, darovali žalovanému smlouvou ze dne 7. 2. 2002. Smlouva obsahovala ujednání, podle kterého se dárci mohou domáhat vrácení daru, pokud se k nim bude obdarovaný chovat tak, že tím hrubě poruší dobré mravy. Až do současnosti pak žalovaný nechal žalobce v bytové jednotce bydlet, aniž by po nich požadoval nájemné. Dne 4. 5. 2021 žalobci 13. 9. 2021 písemně odvolali oba dary pro nevděk z důvodu, že více než před rokem je žalovaný přestal navštěvovat, doprovázet je k lékařům, nenakupoval a neposkytoval jim pomoc s údržbou bytu, odmítl se podílet na renovaci kuchyně. Okresní soud vyslechl účastníky řízení, jako svědky vyslechl sestru žalovaného , jméno FO, , jejího manžela , jméno FO, a syna žalovaného , Jméno žalovaného, , Anonymizováno, ., provedené důkazy vyhodnotil a vzal za prokázané, že vzájemné vztahy účastníků byly bezproblémové a samotnými žalobci hodnoceny jako normální ještě i během dlouhodobé hospitalizace žalobkyně v roce 2020, kde ji žalovaný dvakrát týdně navštěvoval a stejně často navštěvoval i žalobce. Po návratu žalobkyně z nemocnice v prosinci 2020 pak mezi žalobcem a žalovaným došlo ke slovní rozepři poté, co žalovaný vytkl žalobkyni, že si nedodržováním pokynu lékaře přivodila zhoršení zdravotního stavu. Žalobce žalovaného vykázal z bytu a řekl mu, že si jeho další návštěvy nepřejí. Po vykázání žalovaný k žalobcům přestal chodit a k obnovení vzájemných vztahů nedošlo. Žalobci připustili, že po zmíněném konfliktu nikdy žalovaného o pomoc nebo finanční podporu nepožádali, nezavolali mu ani mu nedali jinak najevo, že se jejich přání ohledně jeho návštěv změnilo. Svědecké výpovědi , jméno FO, a , jméno FO, , podle které žalobci nevěděli o tom, že již nejsou vlastníky bytové jednotky, okresní soud neuvěřil, neboť měl za prokázané, že žalobci nejprve bytovou jednotku sami nabyli do svého vlastnictví a až následně ji darovali žalovanému, který uhradil kupní cenu. Pokud svědkyně , jméno FO, uvedla jako příklad hrubého chování žalovaného, že na žalobkyni jednou zvýšil hlas v nemocnici v situaci, kdy odmítala jíst, okresní soud to přičítal stresové situaci vyvolané strachem o žalobkyni. Další důkazní návrh žalobců výslechem rodinné přítelkyně okresní soud odmítl pro nadbytečnost.4. Na takto zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného v době uzavření darovacích smluv, upravující podmínky vrácení daru a dospěl k závěru, že následný nezájem žalovaného vyvolaný rozepří se žalobcem nelze hodnotit jako chování hrubě porušující dobré mravy. Poukázal na výpověď žalobců, kteří neuvedli jediný příklad odepření pomoci ze strany žalovaného, potvrdili také, že se k nim žalovaný nikdy nechoval hrubě. Okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný dopustil vůči žalobcům jakéhokoli závadného jednání, které by podle objektivních kritérií, a nikoli pouze podle subjektivního názoru dárců, kolidovalo se společensky uznávanými pravidly slušného chování, přičemž aby bylo možno žalobě vyhovět, muselo by se jednat o porušení značné intenzity nebo soustavné. Žalobu proto zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na § 150 o. s. ř. tím, že jsou ve věci dány důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení náhrady nákladů řízení jinak zcela úspěšnému žalovanému, tyto důvody spatřoval v povaze rodinných vztahů a vysokém věku žalobců, kteří darovali žalovanému téměř veškerý majetek a nyní jsou odkázáni na pomoc blízkých. Konstatoval, že se uplatnění moderačního ustanovení ve smyslu hrazení vlastních nákladů řízení se poměrů žalovaného nijak zásadně nedotkne. Žalobcům proto uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení pouze částku 2 500 Kč představující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.5. Proti celému tomuto rozsudku podali žalobci odvolání stejného obsahu a znění. Zopakovali, že žalovanému darovali většinu svého majetku, zatímco dcera obdarována nebyla. O tom, že bytovou jednotku koupili a následně ji darovali žalovanému, dcera ani nevěděla. Poukázali na to, že v době po rozvodu manželství žalovaného mu několik let nezištně pomáhali s péčí o malého syna, jemuž také po jeho nástupu do zaměstnání přispěli na koupi automobilu částkou 35 000 Kč, žalovanému darovali 5 000 Kč. Vytkli okresnímu soudu, že přecenil chování žalobce v roce 2020, kdy žalovaného vykáza