12 Co 254/2025-234 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Okresní soudu rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 220 000 Kč představující zadostiučinění za zásah do jeho osobnostního práva na rodinný život, neboť žalovaná jako matka jejich dcery , jméno FO, , ač měl podle rozsudku soudu právo stýkat se s dcerou a žalovaná měla povinnost na tento styk s dcerou dceru připravit, styk soustavně v době od , Anonymizováno, do , datum, úmyslně mařila a žádný styk s dcerou mu neumožnila. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, byl nárok žalobci již přiznán, a proto tento předmětný rozsudek zakládá pro danou věc překážku věci rozsouzené. Současně popřela, že by styk mařila, a přitom poukázala na věk a vyspělost dcery, která po předchozích kontaktech s žalobcem na přelomu let , Anonymizováno, jak v psychologické poradně, tak u žalobce samotného, v důsledku jeho negativního chování pak sama odmítala styk s žalobcem.2. O této žalobě rozhodl okresní soud (v pořadí druhým) rozsudkem tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17 956 Kč (výrok II.).3. Okresní soud vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že účastníci jsou rodiče , jméno FO, , nar. , datum, , která byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, svěřena do výchovy žalované, současně byl upraven styk žalobce s dcerou a žalované uloženo dceru na návštěvu u žalobce připravit. Z provedených důkazů (zpráv orgánu pro sociálně právní ochranu dětí, zpráv z terapeutického sezení a případových konferencí, psychologické poradny a znaleckého posudku) vzal okresní soud za prokázané, že mezi žalobcem a dcerou probíhaly krátkodobé denní kontakty v roce , Anonymizováno, i počátkem roku , Anonymizováno, , následně dcera odmítala přespávat u žalobce a po , Anonymizováno, konfliktu v roce , Anonymizováno, styk žalobce s dcerou ustal. Ze závěrů odborníků nevyplynulo, že by žalovaná negativně ovlivňovala dceru; jádrem problému byly vlastní prožitky dcery s žalobcem a jeho trvání na režimu styku včetně přespání dcery u něj, dcera se výslovně vyjádřila, že se s žalobcem nechce stýkat. Od roku , Anonymizováno, dcera studovala v , Anonymizováno, , kontakt s otcem probíhal převážně e-mailem. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud posoudil dle § 81 o. z. s odkazem na § 855 až § 858, § 2910 a § 2956 o. z. Přitom okresní soud vyšel z toho, že osobnostní práva dle § 81 o. z. chrání i rodinný život, že při bezdůvodném a trvalém bránění styku lze uvažovat o odpovědnosti dle § 2910 a § 2956 o. z., avšak zásah je třeba hodnotit objektivně, s ohledem na konkrétní okolnosti s tím, že zásadní význam má i názor a zájem dítěte a v tomto směru okresní soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14. Okresní soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná v rozhodném období bezdůvodně a systematicky úmyslně bránila styku žalobce s dcerou, že skutečnost, že styk realizován nebyl, byla důsledkem odmítání styku dcerou samotnou, které vycházelo převážně z její vůle a prožitků, která ve věku 14 let byla rozumově vyspělá a inteligentní. Vinu nelze přičítat žalované ani za to, že dcera začala studovat v , Anonymizováno, . Za této situace nelze dovodit odpovědnost žalované za újmu tvrzenou žalobcem, újma nebyla způsobena protiprávním jednáním žalované, ale především postoji a zkušenostmi dcery. Okresní soud uzavřel, že podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích nebyly splněny, a proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalované přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů představované odměnou placenou advokátovi za poskytnutí právní pomoci dle vyhl. č. 177/1996 Sb.4. Proti tomuto rozsudku podal obsáhlé odvolání žalobce, v němž (ve stručnosti shrnuto) namítal, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav, pokud neprovedl jím navržené důkazy s tím, že nepřezkoumatelně odůvodnil, proč považoval jím navržené důkazy za nadbytečné. Podle žalobce okresní soud nesprávně právně posoudil otázku porušení právních povinností žalovanou vyplývajících pro ni z ust. § 876, § 877, § 884–891 a § 888–890 o. z. Žalovaná nerespektovala pravomocné rozhodnutí o styku, které nebylo po celou rozhodnou dobu zrušeno či změněno a za to jí byla uložena pokuta a bylo vedeno řízení o výkon rozhodnutí. Uvedl, že jeho nechuť platit výživné neznamená, že by nebyl řádný otec a nemůže to být důvodem zbavení rodičovské odpovědnosti, jak vyplývá z rozhodnutí Nevyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, a ani proto, aby žalovaná měla důvod pro umožnění odmítání styku s dcerou. Dodal, že navíc výživné platil řádně a včas, i když to nepovažoval za spravedlivé, pokud se s dcerou nemohl stýkat. Namítal, že o tom, že dcera odešla studovat do , Anonymizováno, , nebyl informován, ač jde o významnou záležitost vyžadující souhlas obou rodičů a přitom odkázal na judikaturu k pozastavení rodičovské odpovědnosti, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3883/2022. Takové jednání žalované prohloubilo odcizení mezi ním a dcerou a omezilo jejich styk. Podle žalobce žalovaná od roku , Anonymizováno, nepodpořila jeho styk s nezletilou, pozitivně jí nemotivovala. Uvedl, že žalovaná měla povinnost nejen se zdržet zásahů do styku, ale aktivně dítě na styk připravovat, vést je k respektu k pravomocnému rozsudku a spolupracovat především s ním a soudem. Žalobce nepopřel význam názoru dítěte, avšak zdůraznil, že nezletilé dítě se nemůže samovolně rozhodnout, že nebude respektovat pravomocný rozsudek o úpravě styku s druhým rodičem. Nezletilá své odmítání neodůvodňovala objektivními skutečnostmi, ale jen „nechutí“. Odmítl tvrzení, že by bránil dceři v aktivitách, či že nevhodně mluvil o žalované. Uvedl, že měl na dceru kontakt jak přes e-mail, tak telefon, avšak to nevyužíval, aby dceru nedeptal; jednal přes žalovanou, orgán sociálně právní ochrany dětí a soud. Vytkl okresnímu soudu, že založil své závěry výlučně na znaleckém posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, , ačkoliv měl k dispozici nejméně tři starší znalecké posudky, jakož i pravomocná rozhodnutí soudů, která opakovaně konstatují vznik syndromu zavrženého rodiče u nezletilé v důsledku jednání žalované. Uvedl, že posudek z roku , Anonymizováno, nevylučuje existenci syndromu zavrženého rodiče – pouze konstatuje, že v té době nebylo zjištěno aktivní ovlivňování matkou. To však nevylučuje přetrvávání syndromu, neboť dle odborné literatury může dítě po předchozí manipulaci odmítat rodiče již autonomně, aniž by bylo nutné další aktivní působení pečujícího rodiče. Uvedl, že okresní soud se měl zabývat všemi fakty i z minulého období. Spolupráce s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a odborná sezení probíhala zejména před , Anonymizováno, ; jejich účinek byl podle žalobce krátkodobý. Pozdější spolupráce žalované byla vyvolána jeho oznámeními o maření styku a nemůže legitimizovat nerespektování soudního rozhodnutí. Pokud odborníci doporučovali omezení styku, měla žalovaná či orgán sociálně-právní ochrany dětí podat návrh soudu. Konečně poukázal na soudem zamítnutý jako nadbytečný důkazní návrh, týkající se e-mailové komunikace mezi ním a již zletilou dcerou, která dokládá, že ke kontaktu došlo až po dosažení její faktické nezávislosti na matce, což podporuje jeho tvrzení o dřívějším vlivu žalované. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude vyhověno.5. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.6. Okresní soud vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak je popsán v odůvodňující části napadeného rozhodnutí. Skutkový stav zjistil okresní soud řádně, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, a protože ani v odvolacím řízení nedoznal skutkový stav žádných změn, krajský soud nemá důvodu se od něho jakkoli odchýlit a vychází z něj. Okresní soud hodnotil důkazy objektivně jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a s námitkami obou účastníků se vypořádal a nic podstatného nepominul. Ze skutkového zjištění pak soud prvního stupně vyvodil dle názoru odvolacího soudu i správný závěr právní. Protože odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně sdílí, včetně logicky z nich vyplývajících závěrů, proto v rámci stručnosti lze na tomto místě zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.7. Jak vyplývá z obsahu odvolání, žalobce sice formálně uplatňuje odvolací důvod, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, avšak ve své podstatě brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Napadnout výsl