14 Co 235/2025-369 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 332 900 Kč s úrokem z prodlení z částky 70 700 Kč ve výši 10 % ročně od 16. 10. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 262 200 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 330 550 Kč (výrok II.), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e. (žalovaný jej užívá k provozování autoopravny; dále též jen „autoopravna“), pozemku p. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba k bydlení č. p. , Anonymizováno, , pozemku p. č. , Anonymizováno, a pozemku p. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. (jiná stavba), vše v katastrálním území , adresa, (dále jen „nemovitosti“). Žalobkyně nemovitosti nabyla v průběhu manželství s žalovaným kupní smlouvou ze dne 26. 8. 2022. Rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 22. 11. 2023, č. j. 18 C 204/2020-134, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 3. 10. 2024, č. j. 14 Co 80/2024-192, 14 Co 81/2024-192, byla zamítnuta žaloba žalovaného na určení, že žalobou projednávané nemovitosti jsou ve společném jmění, resp. podílovém spoluvlastnictví účastníků. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 11. 2024. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 14. 6. 2005 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, předmětem nájmu byl „objekt autoopravny na adrese , adresa, “, žalovaný se zavázal platit nájemné ve výši 1 Kč ročně k poslednímu dni v roce na rok následný a uhradit všechny platby s provozem objektu s autoopravnou spojené, tj. vodu, elektřinu, plyn a pojištění objektu. Smlouvu účastníci uzavřeli na popud živnostenského úřadu, z důvodu podnikání žalovaného v nemovitostech, aby zde mohl mít svoje sídlo. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem 14. 5. 2019. Žalobkyně podala k soudu 6. 7. 2019 žalobu na vystěhování (vyklizení) žalovaného z nemovitostí s tvrzením, že je žalovaný po zániku manželství odmítá vyklidit a tyto nadále užívá. Žaloba o vyklizení nemovitostí byla žalovanému doručena do vlastních rukou 12. 7. 2019 na adrese , adresa, , tedy na adrese, kde se nachází nemovitosti. Na základě zjištění o podání žaloby o vyklizení nemovitostí a z obsahu tvrzení v této žalobě obsaženého, okresní soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně žalovaného k vystěhování nemovitostí vyzývala v době po zániku manželství účastníků a současně v době předcházející období, za něž požaduje vydání bezdůvodné obohacení, tj. před 1. 7. 2019. Nemovitosti nejsou vyklizeny a řádně předány, včetně klíčů od nich, za účelem umožnění plného výkonu vlastnického práva žalobkyně. Výše obvyklého nájemného za užívání nemovitostí činí 70 700 Kč za období od 1. 7. 2019 do 30. 9. 2019 a 262 200 Kč za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020.3. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), dle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1), a bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).4. Ponejprv se okresní soud jako předběžnou zabýval otázkou vlastnického práva k nemovitostem. Vyšel z výše označeného rozsudku okresního soudu ze dne 22. 11. 2023, neboť jím byla otázka vlastnického práva k nemovitostem pravomocně, pro účastníky závazně vyřešena. Tedy vycházel z toho, že vlastnicí nemovitostí je žalobkyně. Jelikož žalovaný bez souhlasu žalobkyně, resp. přes její výslovný nesouhlas, nemovitosti užívá i po rozvodu manželství účastníků, tj. po 14. 5. 2019, činí tak bez právního důvodu. Důvod užívání nemovitostí nebyla dle okresního soudu způsobilá založit ani smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi účastníky stran prostor autoopravny, neboť ta je absolutně neplatná, poněvadž neobsahuje podstatné náležitosti daného typu smlouvy, a to určité označení předmětu nájmu a způsob platby nájemného, a byla uzavřena pouze formálně kvůli požadavku živnostenského úřadu, bez vážné vůle účastníků k založení nájemního poměru. Žalovaný tedy neměl žádný platný právní titul k užívání nemovitostí a užíval je v rozhodné době bez právního důvodu, byť byl k vyklizení nemovitostí prokazatelně vyzván nejpozději 12. 7. 2019, a na úkor žalobkyně se tímto užíváním bezdůvodně obohatil. Odmítl jako účelovou i námitku stran zdravotní indispozice žalovaného, protože nemovitosti nebyly vyklizeny ani po šesti letech od rozvodu. Žalovaný navíc opakovaně deklaroval, že nemovitosti vyklidit nehodlá, protože se považuje za jejich vlastníka, a to i přes pravomocné rozhodnutí soudu. Výši bezdůvodného obohacení okresní soud stanovil podle znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , ve výši obvyklého nájemného, zohledňujícího účel využití nemovitostí, ve výši 70 700 Kč za období od 1. 7. do 30. 9. 2019 a ve výši 262 200 Kč za období od 1. 1. do 31. 12. 2020. Náhradu nákladů řízení přiznal v plném rozsahu žalobkyni, když vyšel z toho, že byla úspěšná sice toliko částečně, avšak výše plnění závisela na znaleckém posudku. Za tarifní hodnotu vzal výši přiznaného plnění.5. Napadeným usnesením, jež má povahu doplňujícího usnesení, okresní soud žalovanému podle výsledku řízení uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení, tvořených náklady znaleckého dokazování ve výši 35 217 Kč a vyplaceným svědečným ve výši 3 475 Kč, celkem částku 38 692 Kč do 15 dnů od právní moci usnesení.6. Rozsudek i usnesení okresního soudu napadl žalovaný odvoláním, jímž se domáhá jejich změny tak, že bude žaloba zamítnuta a nákladové povinnosti uloženy žalobkyni, eventuelně jejich zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítá, že okresní soud neprovedl úplné dokazování, nesprávně zjistil skutkový stav a z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové závěry, na jejichž základě věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznil, že mezi účastníky probíhají další spory o vydání bezdůvodného obohacení za jiná období a o vyklizení nemovitostí. Poukázal na to, že o jeho žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem ze srpna 2020 bylo pravomocně rozhodnuto až v listopadu 2023, tak, že nemovitosti jsou výlučným vlastnictvím žalobkyně, a jemu nebylo přiznáno žádné vyrovnání, ačkoli prokázal, že financoval polovinu kupní ceny za nemovitosti. Má za to, že žalobkyně nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení, dokud není pravomocně rozhodnuto o jeho povinnosti nemovitosti vyklidit. V řízení nebylo prokázáno, že nemovitosti užíval, zopakoval tvrzení, že je neužíval od srpna 2019, kdy byl hospitalizován po fyzickém napadení. Spotřeba energií i svědecké výpovědi podle něj svědčí o tom, že nemovitosti užíval pan Konopník, který byl ve věci slyšen jako svědek. Soud se nezabýval rozsahem užívání a bez dalšího uvěřil tvrzením žalobkyně. Dále okresnímu soudu vytýká, že věc dostatečně nezhodnotil z pohledu dobrých mravů, a to s poukazem na skutečnost, že z jeho prostředků byla zaplacena polovina kupní ceny nemovitostí, pročež byl přesvědčen, že jsou nemovitosti společné, a že jej žalobkyně při podpisu kupní smlouvy ujišťovala, že o své peníze nepřijde. V důsledku nesprávně zadaného znaleckého úkolu se znalec zabýval určením výše obvyklého nájemného za období, které nebylo předmětem řízení. Náklady s tím vzniklé by neměly být přednášeny na účastníky. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, navrhuje jejich nepřiznání žádnému z účastníků za užití § 150 o. s. ř., neboť je nemajetný, zatímco žalobkyně disponuje značným majetkem a nepřiznání náhrady nákladů by její poměry neovlivnilo.7. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. ve věci samé a doplňující usnesení jako věcně správné potvrdil a ve výroku II. o nákladech řízení napadený rozsudek změnil potud, že žalobkyni bude přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty za úkony učiněné jejím zástupcem v době, kdy ještě byl plátcem této daně.8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“), bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek i usnesení okresního soudu podle § 212 a 212a o. s. ř. a odvolání žalovaného shledal nedůvodným.9. Okresní soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku v § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť uvedl, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů i jak se k věci vyjádřil žalovaný, vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel, z jakých důkazů tato zjištění učinil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Napadené