8 Co 382/2025-53 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 41 027 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu do částky 3 055 Kč spolu s tam uvedeným příslušenstvím zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 975 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14.1.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru , hodnota, , na jejímž základu byly žalovanému poskytnuty žalobkyní finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, takže měl zaplatit, spolu s pojistným, dohromady částku 125 408 Kč. Okresní soud se zabýval především tím, jakým způsobem žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Konstatoval, že žalobkyně ani na výzvu nepředložila žádné relevantní důkazy k prokázání toho, že úvěruschopnost prověřovala, vlastním šetřením naopak okresní soud zjistil, že žalovanému byl dne 17.12.2019 poskytnut revolvingový úvěr, který nesplácel. Při právním hodnocení věci okresní soud vyšel ze zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a ze zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Naznal, že žalobkyně svým postupem před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným porušila § 86 ZSÚ, neboť neprokázala, že by prověřovala úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož je podle § 87 ZSÚ na úvěrovou smlouvu třeba nahlížet jako na absolutně neplatnou. Právní poměr mezi účastníky proto okresní soud poměřil ustanoveními o.z. o bezdůvodném obohacení a uzavřel, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. ve výši vyčerpaných a nesplacených peněžních prostředků, žalobkyni proto přiznal toliko žalobou uplatňovanou jistinu pohledávky ve výši 41 027 Kč, nikoliv však požadované smluvní poplatky a smluvní úrok. Pokud jde o žalobkynin požadavek na přiznání úroku z prodlení, okresní soud uvedl, že žalovaný se doposud do prodlení vůbec nedostal, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem žalovaného jako spotřebitele. Okresní soud tedy žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla úspěšná toliko částečně, její úspěch lze vyjádřit ve výši 86 %, okresní soud jí přiznal pouze část nákladů řízení ve výši 11 975 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 764 Kč a z nákladů zastoupení, které okresní soud stanovil podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu, dále jen „AT“) /v podrobnostech viz bod 17 odůvodnění rozsudku okresního soudu/.3. Žalobkyně podala odvolání proti části výroku II., napadla jej pouze co do nepřiznaného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 027 Kč od 4.1.2025 do zaplacení. Uvedla, že úvaha okresního soudu, že žalovaný se doposud nedostal do prodlení se zaplacením svého dluhu, je chybná. Okresní soud předně nepřípustně suploval aktivitu žalovaného, který byl v celém řízení naprosto pasivní, a tedy se ani nijak nevymezil vůči žalobnímu tvrzení, že se dostal do prodlení se splácením svého dluhu. Tím okresní soud porušil zásadu rovnosti účastníků, neboť tvrdit a dokazovat svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení měl jednoznačně žalovaný, který tak nečinil. Nesplnil proto svou procesní povinnost v tomto směru a okresní soud neměl bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalovaného tak, jak to provedl. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který okresní soud cituje, není na věc přiléhavý, neboť je postaven na odlišném skutkovém základu, kdy žalovaný byl procesně aktivní. Žalovaný je ve skutečnosti v prodlení již od 14.10.2024 a dostal se do něj v souvislosti s tím, že mu bylo doručeno odstoupení od smlouvy s výzvou k zaplacení dluhu. Žalobkyně mu nicméně poskytla ještě lhůtu dvou měsíců, aby dluh zaplatil, je tak třeba hodnotit jako velice vstřícné, když nyní požaduje úrok z prodlení až od 4.1.2025. Navrhla, aby odvolací soud část výroku II. rozsudku okresního soudu změnil potud, že ji přizná úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 027 Kč od 4.1.2025 do zaplacení.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud vyzval oba účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalovaný se nijak nevyjádřil, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovila souhlas. Odvolací soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.) a poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné, jak bude níže rozvedeno.6. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Okresní soud nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva měla být spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o.z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).8. Podle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není – li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.9. Podle § 86 odst. 1,2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Odvolací soud bezezbytku sdílí právní názor okresního soudu na neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně jej ostatně nijak nezpochybňuje. Ve vší stručnosti lze konstatovat, že úvěrová smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila úvěruschopnost žalovaného.11. Odvolací soud tak v zásadě souhlasí s tím, že vztah mezi účastníky je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž se však obecná úprava vypořádání bezdůvodného obohacení, stanovená § 2991 a násl. o. z., nepoužije, neboť ZSÚ obsahuje vlastní, speciální úpravu bezdůvodného obohacení v § 87 ZSÚ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Výše bezdůvodného obohacení se má, podle § 87 odst. 1 ZSÚ, rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. Rozhodnutí okresního soudu stran neplanosti úvěrové smlouvy tak je správné, bezchybný je výrok I. rozsudku, ostatně žalobkyně s ním nepolemizuje, přijala jej, odvolání proti němu nepodala.12. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních s