116 C 102/2020-17 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 9. 4. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 16.700 Kč s příslušenstvím a částku ve výši 10.000 Kč, která představovala smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, ohledně které se žalovaná dostala do prodlení. Podáním ze dne 14. 1. 2021 vzal žalobce svoji žalobu částečně zpět. Soud návrhu žalobce na částečné zastavení řízení vyhověl a dle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) řízení v rozsahu uvedeném ve výroku I. zastavil. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná s žalobcem uzavřela dne 18. 9. 2015 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), na základě které byl žalované při podpisu smlouvy poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 13.800 Kč. Celkovou částku ve výši 33.800 Kč měla žalovaná vrátit prostřednictvím 13 měsíčních splátek ve výši 2.600 Kč. Žalovaná uhradila částku v celkové výši 17.100 Kč a od 16. 4. 2016 se dostala do prodlení, neboť řádně a včas neuhradila 7. splátku splatnou ke dni 15. 4. 2016. Dnem splatnosti poslední splátky, tj. 12. 10. 2016, pak nastala splatnost celého úvěru. V článku IV. odst. 2 smlouvy byla mezi stranami ujednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, s jejíž úhradou se žalovaná dostane do prodlení. Žalovaná celou dlužnou částku neuhradila ani na základě předžalobní výzvy žalobce ze dne 26. 2. 2020. Nad výše uvedené byl žalobce soudem vyzván, aby sdělil a doložil, jakou formou a způsobem před uzavřením smlouvy prověřoval schopnost žalované úvěr splácet. Žalobce ve svém podání ze dne 14. 1. 2021 připustil, že v daném případě nebyla řádně splněna povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru pečlivě zkoumat úvěruschopnost žalované jako žadatelky o úvěr, což má za následek absolutní neplatnost takovéto spotřebitelské smlouvy. Ústavní soud problematiku prověřování úvěruschopnosti opakovaně, např. v rozhodnutí III. ÚS 4129/18, judikoval, stejně jako Nejvyšší soud, který v rozhodnutí ve věci sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že úvěr smí být spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost dlužníka a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 18. 9. 2015 je absolutně neplatná a žalobci z ní tak neplyne žádné právo. Protože však žalovaná čerpala částku 20.000 Kč, došlo u ní k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) a toto obohacení je povinna žalobci vydat dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že dosud žalovaná dle tvrzení žalobce, které žalovaná nijak nezpochybňovala, uhradila částku ve výši 17.100 Kč, zbývá jí vydat částku ve výši 2.900 Kč. Žalobce žalovanou vyzval k okamžitému zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou odeslanou dne 27. 2. 2020. Žalobci tak od 28. 2. 2020 vzniklo dle § 1970 občanského zákoníku právo na úrok z prodlení. Žalobce ačkoliv měl nárok na úrok z prodlení ve výši 10 % ročně, požadoval úrok z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně. Soud jeho žádosti vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2.900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 28. 2. 2020 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce, který byl neúspěšný v převažující části, když vzal žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku I. zpět, nemá právo na náhradu nákladů řízení právo a je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, které však žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem soud dle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil žalované splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.