117 C 116/2021-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne 21. 9. 2021 se žalobce domáhal vyklizení bytu [číslo], sestávající se ze [anonymizováno] pokojů, nacházející se v 5. nadzemním podlaží domu v [adresa], č. or. [anonymizováno] na ulici [ulice], zapsaný na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, katastrální území Veveří v Brně, který žalovaný užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 27. 3. 2019. 2. Žalovaný se k uplatněnému nároku nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 4. Žalovaný uzavřel s žalobcem dne 27. 3. 2019 nájemní smlouvu na dobu určitou – od 1. 4. 2019 do 4. 10. 2020, na základě které mu byl svěřen do nájmu byt [číslo], sestávající se ze [anonymizováno] pokojů, nacházející se v 5. nadzemním podlaží domu v [adresa], č. or. [anonymizováno] na ulici [ulice], zapsaný na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, katastrální území Veveří v Brně, který je ve vlastnictví žalobce (výpis z katastru nemovitostí [list vlastnictví]). Žalovaný se zavázal hradit nájemné ve výši 151 Kč. Dále se účastníci dohodli, že i když nájemce pokračuje v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel jej nevyzve v této době, aby byt opustil, neplatí to, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše na dobu dvou let. Nájem bytu se tedy neobnovuje a skončí uplynutím doby nájmu (nájemní smlouva ze dne 27. 3. 2019). Žalobce sdělil žalovanému dne 3. 12. 2020 svůj nesouhlas k prodloužení nájmu bytu, a následně žalovaného týmž přípisem vyzval k vyklizení shora uvedeného bytu, jelikož nájem skončil dne 4. 10. 2020 (výzva včetně dodejky). 5. Zjištěný skutkový stav podřadil soud pod následující zákonná ustanovení: 6. Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 7. Podle § 1042 občanského zákoníku vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. 8. Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, žalobce s žalovaným uzavřeli nájemní smlouvu ve smyslu dle § 2201 a násl. občanského zákoníku, a to na dobu určitou do 4. 10. 2020. Nájemní smlouva nebyla prodloužena. Nedošlo ani k automatickému prodloužení doby nájmu o jeden rok, přestože žalovaný dále byt žalobce užíval, a to z toho důvodu, že takový způsob prodloužení nájemního vztahu si účastníci výslovně vyloučili. Žalovaný tak od 5. 10. 2020 užívá předmětný byt bez právního důvodu. Neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobce, který se důvodně domáhá jeho ochrany ve smyslu § 1042 občanského zákoníku. Soud proto přiznal ochranu vlastnickému právu žalobce a uložil žalovanému byt vyklidit, a to ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 9. Procesně plně úspěšnému žalobci přiznal soud výrokem II. právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), které se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 600 Kč (dle § 1 a § 2 odst. 3 cit. vyhlášky soud žalobci přiznal paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony spočívající v návrhu ve věci samé (žaloba) a výzvě k plnění (dle § 1 odst. 3 písm. a) cit. vyhlášky)). Náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 600 Kč uložil soud zaplatit žalovanému k rukám zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). V otázce náhrady nákladů řízení se soud plně ztotožnil s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. března 2013 sp. zn. II ÚS 376/12, na základě kterého nelze statutárnímu městu přiznávat náklady za zastoupení advokátem. Z předmětného nálezu vyplývá, že:„ (u) statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aby musela využívat právní pomoci advokátů.“ Statutární město Brno má ve svém aparátu k dispozici právníky města, a v předmětné věci se jednalo toliko o agendu vyklizení bytu, která se nevyznačuje extrémní skutkovou či právní složitostí. Soud má tedy za to, že zastoupení advokátem v tomto případě není účelně vynaloženým nákladem. Na žalobce bylo tedy v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb. pohlíženo jako na nezastoupeného účastníka.