119 C 77/2021-77 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 36.600 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřela dne 24.4.2018 s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo]. Součástí ujednání je také předpis splátek. Úvěr čerpal žalovaný ve výši 20.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal kromě poskytnutých finančních prostředků vrátit žalovanému poplatek představovaný úrokem ve výši 28% z jistiny úvěru za období, na které byl úvěr poskytnut. Celkové náklady na poskytnutí spotřebitelského úvěru dle článku 2 smlouvy činily 14.600 Kč. Žalovaný se tedy zavázal právnímu předchůdci žalobce vrátit částku ve výši 34.600 Kč, a to v 13 měsíčních splátkách ve výši 2.600 Kč. Žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas. Z důvodu prodlení žalovaného právní předchůdce žalobce využil svého práva a úvěr ke dni 24.5.2019 zesplatnil. Vzniklo mu právo na uhrazení celé dlužné částky představované jistinou ve výši 20.000 Kč, sjednaným kapitalizovaným úrokem ve výši 2.032 Kč, poplatkem za uzavření ve výši 1.652 Kč a administrativním poplatkem ve výši 1.916 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou jistiny se od 25.5.2019 dlužná částka úročí ve sjednané výši 10,55% ročně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena ze [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], na kterou byla pohledávka převedena z původního právního předchůdce žalobce na žalobce, a to dne 24.6.2020 s účinností od 8.7.2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný po sepisu žaloby neuhradil žalobci ničeho. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 20.000 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 2.032 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 1.652 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 1.916 Kč, smluvní pokutu ve výši 11.000 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ode dne prodlení do 20.5.2020 ve výši 2.397,20 Kč. Podáním ze dne 17.5.2021 žalobce na výzvu soudu doplnil, jakým způsobem zkoumal před poskytnutím úvěru úvěryschopnost žalovaného. Co se týče smluvní pokuty uvedl, že se jedná o pokutu sjednanou pro případ porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli splátku řádně a včas, kdy smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,1% z dlužné částky, a to za každý den prodlení. Žalobce vypočetl smluvní pokutu za období od 25.7.2018 do 8.3.2020 v celkové výši 11.000 Kč. Podáním ze dne 17.5.2021 vzal žalobce žalobu ohledně části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 266,74 Kč zpět. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 4. Dne 24.4.2018 žalovaný požádal právního předchůdce žalobce o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Právní předchůdce žalobce zkoumal finanční a majetkové poměry žalovaného, zjistil, že je zaměstnán u České pošty, státního podniku a dospěl k závěru, že je v možnostech žalovaného úvěr řádně a včas splácet. Žalovaný se zavázal dle předpisu splátek splácet úvěr v jednotlivých měsíčních splátkách. Dle výpisu z OR vedeného Městským soudem v Praze oddíl B vložka [číslo] je žalobce akciová společnost, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, z dodatku č. 1 k této smlouvě a potvrzení o splacení kupní ceny soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla z právního předchůdce žalobce postoupena na žalobce, a tento uhradil úplatu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24.7.2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Z výzvy k plnění ze dne 17.12.2020 soud zjistil, že zástupce žalobce vyzval žalovaného k plnění před podáním žaloby (z podacího poštovního lístku soud zjistil, že výzva byla odeslána žalovanému dne 18.12.2020). 5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby co do částky 266,74 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení za období od 25.5.2019 do 20.5.2020 soud řízení v tomto rozsahu dle ust. § 96 odst. 1, 3 o.s.ř. zastavil. 6. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení sodu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná mimo nároku na zaplacení smluvní pokuty. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník). V tomto závazkovém vztahu vystupoval právní předchůdce žalobce jako věřitel, žalovaný jako dlužník. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnuté peněžité prostředky včetně dohodnutých poplatků, a to poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a dále zaplatit žalobci smluvní úrok z úvěru. Žalovaný svoji povinnost v celém rozsahu nesplnil, proto žalobci vzniklo právo po žalovaném požadovat vrácení dlužné částky včetně dohodnutých úroků (ust. § 2395, § 1802). Tato dlužná částka je představována částkou 25.600 Kč a 2.130 Kč. Žalobce při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti žalovaný při uzavírání a plnění smlouvy nejednal v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti. Žalobce tedy v tomto závazkovém vztahu vystupoval jako dodavatel a žalovaný jako spotřebitel. 7. Žalovaný porušil svoji povinnost vyplývající z tohoto závazkového vztahu, když nezaplatil žalobci poskytnuté peněžní plnění a sjednané poplatky. Soud proto žalobě v této části vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci dlužnou jistinu, sjednané poplatky a kapitalizovaný úrok z úvěru. Příslušenství je představováno úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8. Ujednání o smluvní pokutě bylo v projednávaném sporu obsaženo sice v textu samotné smlouvy, nicméně v článku 5 bod 4. Soud dospěl k závěru, že v tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 351/11 a jeho závěry na tuto věc aplikovat. Ústavní soud dospěl k závěru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Opačný postup je pak v rozporu se zásadou poctivosti. V praxi se tato zásada projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například ujednání o smluvní pokutě). Přestože ujednání o smluvní pokutě bylo v posuzované věci formálně obsaženo v samotném textu smlouvy, lze dle názoru soudu aplikovat závěry Ústavního soudu ČR obsažené ve shora označených rozhodnutích, neboť základní informace o úvěru byly uvedeny na přední straně smlouvy, a to zřetelně, přehledně, písmem větší velikosti, následovaly dvě strany drobného méně přehledného textu, kde bylo (schováno) ujednání o smluvní pokutě. Právní předchůdce žalobce si nepočínal v právním vztahu poctivě a takovém jednání nelze přiznat právní ochranu ust. § 6 a § 3330 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. S ohledem na výše uvedené soud proto žalobu v části, ve které se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty, zamítl. 9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo. Úspěch žalobce je v tomto případě představován částkou 25.600 Kč, ohledně které bylo žalobci vyhověno. Naopak úspěch žalovaného je představován částkou 11.000 Kč, neboť ohledně této částky byla žaloba zamítnuta Žalobce byl proto úspěšný v 70% předmětu řízení, žalovaný byl úspěšný v 30% předmětu řízení a po vzájemném zápočtu úspěchu žalobce vůči úspěchu žalovaného, má žalobce vůči žalovanému právo na 40% (70% minus 30% = 40%) účelně vynaložených nákladů. 10. Náklady vynaložené žalobcem v daném případě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.383 Kč, 3 úkonů právní služby po 500 Kč, podle § 7, § 11 odst. 1 pí