21 C 87/2021-62 — Městský soud v Brně

Žalobou z 1.7.2019 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky s tím, že s žalovaným uzavřela společnost [právnická osoba] tři úvěrové smlouvy, z nichž žalovaný nesplnil povinnost úhrady sjednaných splátek úvěru, přičemž pohledávky z úvěrových smluv věřitel následně postoupil žalobkyni. Žalovaný vznesl námitku promlčení, přičemž dále namítal, že se dle jeho názoru jedná o lichvu, kdy vymáhaná částka je příkrém nepoměru k jistině úvěrů. Žalobkyně argumentovala tím, že žalovaný dluh písemně uznal. Z úvěrových smluv vzal soud za prokázáno, že [právnická osoba] uzavřel jako věřitel s žalovaným jako dlužníkem a) dne 2.3.2010 smlouvu, na základě které poskytnul žalovanému v hotovosti úvěrovou jistinu 10.000,00 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit celkově [číslo] v 59 týdenních splátkách po 310,00 Kč a poslední splátku 70,00 Kč s tím, že poslední splátka měla být uhrazena 27.4.2011; na úhradu splátek evidoval věřitel celkovou částku 14.130,00 Kč, b) dne 4.10.2010 smlouvu, na základě které poskytnul žalovanému v hotovosti úvěrovou jistinu 13.000,00 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit celkově 23.868 v 59 týdenních splátkách po 403,00 Kč a poslední splátku 91,00 Kč s tím, že poslední splátka měla být uhrazena 28.11.2011; na úhradu splátek evidoval věřitel celkovou částku 6.039,00 Kč, c) dne 13.12.2010 smlouvu, na základě které poskytnul žalovanému v hotovosti úvěrovou jistinu 11.000,00 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit celkově 18.986 v 44 týdenních splátkách po 429,00 Kč a poslední splátku 110,00 Kč s tím, že poslední splátka měla být uhrazena 24.10.2011; na úhradu splátek evidoval věřitel celkovou částku 2.516,00 Kč. Z přehledu plateb a vyjádření žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný hradil splátky věřiteli v hotovosti s tím, že věřitel si údajně započítával platby podle toho, která splátka ze které půjčky byla splatná, a toto se zapisovalo na kartičky, které měl u sebe dlužník. Žalobkyně nedisponuje jakýmikoliv doklady o této skutečnosti. Z přehledu plateb nevyplývá, na kterou ze smluv bylo poskytnuto to které plnění ze strany žalovaného, zvláště za situace, kdy řada plateb neodpovídá co do své výše sjednaným splátkám úvěru. Z listiny nazvané Uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce firmy [právnická osoba] vzal sodu za prokázáno, že žalovaný podepsal listinu, v níže je uvedena celková dlužná částka 38.529,00 Kč, smlouvy [číslo]. V listině prohlašuje, že uznává celkovou pohledávku společnosti [právnická osoba] za svou osobou, výplývající z uvedených smluv, co do důvodu i výše a zavazuje se ji plně uhradit. Z listiny nevyplývá, jaká částka se měla vztahovat ke každému z úvěrů. Listina je datována 7.6.2013. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. S odkazem na § 3028 odst. 3 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník soud posoudil nárok žalobkyně podle právních předpisů, účinných do 31.12.2013, a to včetně uznání dluhu. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (dále věřitel) a žalovaný uzavřeli tři úvěrové smlouvy, z nichž měl žalovaný plnit v týdenní sjednaných splátkách, přičemž poslední splátky měly být uhrazeny ve dnech 27.4.2011, 24.10.2011 a 28.11.2011. Dále bylo v řízení prokázáno, že splátky, které žalovaný věřiteli hradil, nebyly jednoznačně přiřazovány k té které úvěrové smlouvě, a vzhledem k tomu, že výše plateb v mnoha případech neodpovídala výši sjednaných splátek, nelze objektivně určit, v jakém rozsahu žalovaný na každý z úvěrů plnil. Za této situace žalovaný dne 7.6.2013 podepsal listinu, v níž měl uznat svou celkový závazek vůči věřiteli ze všech tří smluv, aniž by bylo v tomto uznání konstatováno, jaká výše dluhu připadá na každou z úvěrových smluv. Soud se především s ohledem na vznesenou námitku promlčení zabýval otázkou platnosti uznání dluhu. Věřitel a žalovaný uzavřeli, jak bylo uvedeno výše, postupně tři smlouvy, z toho smlouvu z 2.3.2010 v režimu zákona 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, zbylé dvě pak v režimu zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný svůj dluh řádně uznal. Uznání dluhu dle 558 zákona 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále obč. zák.) mělo obligatorní písemnou formu. Pro platné uznání je zapotřebí k vyvolání následků v podobě domněnky existence dluhu v době uznání, aby z tohoto jednostranného projevu vůle dlužníka byl zřejmý jak důvod práva, které je uznáváno, tak i jeho výše. I když nemusí být tyto údaje uvedené v uznání dluhu výslovně, musí být jednoznačně dovoditelné minimálně z jiné listiny, na kterou je v listině o uznání dluhu odkazováno, přičemž výše uznávaného dluhu musí být objektivně určitelná. Nepostačuje přitom, že je snad výše takového dluhu známa věřiteli i dlužníkovi, protože vzhledem k obligatorní písemné formě musí být tyto údaje zjistitelné z listiny, na které je uznání dluhu zachyceno, neboť i na tento úkon je kladen požadavek určitosti projevu vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií, tj. projev vůle, učiněný písemnou formou, musí být realizován tak, aby nevzbuzoval i při použití výkladových pravidel důvodné pochybnosti o jeho obsahu. Absence určitosti projevu vůle je přitom sankcionována neplatností právního úkonu. Ke stejným závěrům dospěl opakovaně Nejvyšší soud, např. v rozsudku 33 Odo 779/2002. Jak bylo uvedeno výše, s ohledem na způsob údajného započítávání žalovaným hrazených splátek nelze dne dovodit, jaká částka byla skutečně na tu kterou smlouvu plněna. Tím spíše bylo na věřiteli, jestliže poskytl žalovanému formulářové uznání dluhu, aby ke každé ze smluv uvedl, jaká částka má být předmětem uznání dluhu. To však neudělal, a dnes již nelze s ohledem na výše uvedené ani s odkazem např. na přehled uhrazených splátek dovodit, co žalovaný plnil na který ze svých závazků, jaká byla tedy výše neuhrazených závazků z každé smlouvy, a co bylo či mělo být předmětem uznání dluhu. Tento úkon žalovaného proto soud shledal s odkazem na ust. § 558, § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný a nevyvolávající účinek v podobě prodloužení promlčecí lhůty dle § 110 odst. 1 obč. zák. Poslední splátky jednotlivých půjček měly být uhrazeny ve dnech 27.4.2011, 24.10.2011 a 28.11.2011. Soud se proto již nezabýval splatností jednotlivých splátek, a to i s ohledem na naprostou nepřehlednost toho, co mělo být na každou z nich uhrazeno a kdy, a s odkazem na počátek běhu promlčecí lhůty dle § 101 obč. zák., která u každé z půjček začala běžet nejpozději dnem následujícím po splatnosti poslední splátky, dovodil, že veškeré nároky věřitele se promlčely dle § 101 obč. zák. uplynutím tříleté promlčecí lhůty, tj. již v roce 2014. Žaloba byla podána v r. 2019, a soud proto s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalobu zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád, kdy procesně úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nenárokoval.