29 C 231/2020-28 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se žalobou podanou u podepsaného soudu domáhala po žalované zaplacení částky 1 939 Kč s úrokem z prodlení 228,54 Kč a dále v zákonné výši z této částky od 13. 12. 2019 do zaplacení, paušálního poplatku na úhradu nákladů 150 Kč a smluvní pokuty 926,84 Kč, neboť právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 31. 5. 2018 smlouvu o úvěru, žalovaná však nevrátila peněžní prostředky a nezaplatila paušální poplatek na úhradu nákladů 150 Kč, porušila povinnost ze smlouvy, nezaplatila však ani smluvní pokutu, popř. se žalovaná na úkor právní předchůdce přenecháním peněžních prostředků bezdůvodně obohatila, peněžní prostředky však nevydala, a právní předchůdce žalobkyně následně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalobkyně po zahájení řízení, avšak dříve, než začalo jednání, vzala žalobu co do úroku z prodlení 228,54 Kč, paušálního poplatku na úhradu nákladů 150 Kč a smluvní pokuty 926,84 Kč zpět, neuvedla důvod. Soud proto rozhodl, že řízení se v tomto rozsahu zastavuje (§ 96 odst. 1 až 4 o. s. ř.) (výrok I.). Soud dospěl k následujícímu zjištění. Soud neměl za prokázáno, že před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně posoudil tzv. úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a mohl tak dále jednat a úvěr jí poskytnout, když ani po výzvě soudu v rámci přípravy jednání a ani po výzvě soudu u jednání dle § 118a o. s. ř. (kdyby se k němu dostavila, tak by ji obdržela), neuvedla žádná tvrzení k tomuto a neunesla tak břemeno tvrzení. Soud ani neměl za prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 31. 5. 2018 smlouvu, kterou by se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované na její požádání a v její prospěch poskytnout peněžní prostředky a tato se zavázala je vrátit a zaplatit úrok, paušální poplatek na úhradu nákladů, popř. smluvní pokutu, a ani jinou smlouvu obdobného obsahu, když ani po výzvě soudu v rámci přípravy jednání a ani po výzvě soudu u jednání dle § 118a o. s. ř. (kdyby se k němu dostavila, tak by ji obdržela) neuvedla dostatečně určitě tvrzení k tomuto a neunesla tak břemeno tvrzení. Soud však měl za prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dne 31. 5. 2018 žalované peněžní prostředky ve výši 1 939 Kč. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení této částky. Žalovaná však nezaplatila. Právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli smlouvu, kterou právní předchůdce žalobkyně postoupil výše uvedenou pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Soud dospěl k následujícímu právnímu posouzení. Soud nedospěl k závěru, že před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně posoudil tzv. úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a mohl tak dále jednat a úvěr jí poskytnout (§ 86 odst. 1 a contrario zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Soud ani nedospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná poté uzavřeli smlouvu o úvěru nebo jinou smlouvu o přenechání peněžních prostředků (§ 2395 a contrario o. s. ř.). Soud však dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 1 939 Kč. Žalovaná se tím tak na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatila o tuto částku. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo ze zákona právo na vydání tohoto obohacení vůči žalované (§ 2991 odst. 1 o. z.). Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovanou k vydání. Žalovaná však ničeho nevydala. Právní předchůdce žalobkyně tak také vzniklo ze zákona právo na úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády, když si výši strany neujednaly, ode dne následujícího po dni splatnosti do zaplacení (§ 1970 o. z.). Následně právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli smlouvu, kterou právní předchůdce žalobkyně postoupil výše uvedenou pohledávku za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 939 Kč s úrokem z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku (výrok II.). Žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení (cca co do 1/3 nároku) a ve zbytku měla ve věci plný úspěch (cca co do 2/3 nároku). Soud tak náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil (§ 146 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyni tak vzniklo ze zákona právo na náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva proti žalované v rozsahu 1/3 náhrady nákladů řízení. Vznikly jí a soud jí přiznal tyto náklady řízení: zaplacený soudní poplatek 400 Kč, odměnu za zastupování advokátem ve výši 600 Kč za 3 úkony právní služby po 200 Kč, kdy podání žalobkyně ze dne 16. 4. 2021 soud nepovažoval za potřebné k účelnému uplatňování práva, neboť v nich byly rozhodující tvrzení, které mohly a měly být již v žalobě, dle vyhl. č. 177/1996 Sb., hotové výdaje ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a DPH 21 % 1/3 těchto nákladů řízení tak činí 492 Kč. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 492 Kč (výrok III.).