38 C 75/2021-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 16. 4. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného ze dne 18. 2. 2021 je neplatné. Svou žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 15. 9. 2020 pracovní smlouvu, dle které byl žalovaný zaměstnán u žalobce s druhem práce číšník, přičemž pracoval na provozovně [anonymizováno] [], která se nachází na adrese [adresa]. Žalovaný doručil žalobci okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18. 2. 2021 s odůvodněním, že mu ze strany žalobce nebyla vyplacena část mzdy za říjen 2020 ve výši 7.000 Kč. Žalobce ve sdělení ze dne 2. 3. 2021 žalovanému sdělil, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru shledává jako neopodstatněné a opakovaně vyzval žalovaného, aby se dostavil do místa výkonu práce a práci konal. Má za to, že mzda za říjen 2020 náležela žalovanému ve výši 10.191 Kč a tato celá mzda byla žalovanému vyplacena. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Z pracovní smlouvy ze dne 15. 9. 2020 bylo zjištěno, že na základě pracovní smlouvy byl žalovaný zaměstnán u žalobce s druhem práce číšník, místo výkonu práce bylo určeno [obec], nástup do práce byl dohodnut dnem 15. 9. 2020. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 2. 2021 včetně doručenky soud zjistil, že žalobce obdržel okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že ke dni 18. 2. 2021 ani z opakované slovní výzvy nebyla žalovanému vyplacena část mzdy za říjen 2020 ve výši 7.000 Kč. 4. S ohledem na právní posouzení soudu soud neprováděl žádné další žalobcem navržené důkazy, a to s ohledem na zásadu ekonomie řízení. 5. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neboť se jedná o vztah vznikající při výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle ust. § 1 zákoníku práce, kdy je nutno aplikovat zákoník práce ve znění účinném ke dni učinění právního úkonu, jehož platnost je předmětem tohoto řízení. 6. Podle ust. § 59 zákoníku práce zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitého zrušení dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. 7. Podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu a nebo jakoukoliv jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1). 8. Podle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. 9. Soud má za to, že lhůta uvedená v ust. § 59 zákoníku práce je lhůta prekluzivní, tedy uplynutím lhůty právo na rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 56 zaniká. Zaměstnanec musí k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením přistoupit dříve, než uplyne jen jedna z obou lhůt (objektivní jednoletá i subjektivní dvouměsíční). Subjektivní lhůta v trvání dvou měsíců se odvíjí od vědomosti zaměstnance o skutečnostech rozhodných pro okamžité zrušení pracovního poměru, jak jsou uvedeny v § 56 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce. V daném případě zaměstnavatel nevyplatil zaměstnanci mzdu za měsíc říjen 2020. Vzhledem k ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce o splatnosti mzdy může zaměstnanec z tohoto důvodu okamžitě zrušit pracovní poměr nejdříve dnem 16. 12. 2020, tedy po uplynutí dvou měsíců od tohoto okamžiku zaměstnanci zaniká právo zrušit okamžitě pracovní poměr. V daném případě tedy žalovanému zaniklo právo zrušit okamžitě pracovní poměr ke dni 16. 2. 2021, když však okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 18. 2. 2021. S ohledem na uvedené tedy soud má za prokázáno, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr až po uplynutí lhůty dle § 59 zákoníku práce, a proto soud bez zjišťování důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobě jako důvodné vyhověl. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náleží mu proto plná náhrada nákladů řízení, které jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000 Kč, v odměně právního zástupce žalobce ve výši 5.000 Kč dle ust. § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění, a to za dva úkony právní služby po 2.500 Kč a dále za dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 1,3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé – žaloba. Celkem se jedná o částku 7.600 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. O třídenní lhůtě bylo rozhodnuto pole ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.