43 C 153/2020-93 — Městský soud v Brně

1. Žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 49.000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.381,38 Kč (kapitalizovaným za období od 1.9.2019 do 1.12.2019), úrokem 18,9 % ročně z částky 50.000 Kč od 2.12.2019 do 12.1.2020, úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 49.000 Kč od 13.1.2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 50.000 Kč od 12.12.2019 do 12.1.2020 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49.000 Kč od 13.1.2020 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 29.6.2019, na základě níž žalobce žalované poskytl úvěr ve výši 50.000 Kč. Žalobce v souladu se smlouvou úvěr zesplatnil dne 2.12.2019, kdy žalovanou vyzval k úhradě celého dluhu sestávajícího s jistiny ve výši 50.000 Kč a smluvního úroku ve výši 2.381,38 Kč. Žalovaná poté uhradila dne 13.1.2020 pouze částku 1.000 Kč, žalobce se proto domáhal zaplacení jistiny ve výši 49.000 Kč se shora uvedeným příslušenstvím. 2. Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 17.7.2017 uzavřena rámcová smlouva, na základě které poskytoval žalobce žalované služby, mimo jiné běžný účet, součástí smlouvy byly obchodní podmínky (rámcová smlouva [číslo] obchodní podmínky). Dne 29.6.2019 byl mezi účastníky uzavřen dodatek k rámcové smlouvě, jímž žalobce žalované poskytl úvěr ve formě přečerpání běžného účtu, tzv. kontokorent, ve výši 50.000 Kč, byla sjednána úroková sazba 18,9 % ročně, součástí dodatku byly obchodní podmínky (dodatek [číslo] podmínky pro používání kontokorentu). Žalobce žalovanou dopisem ze dne 2.12.2019 vyzval k úhradě dluhu 52.381,38 Kč do 11.12.2019 (výzva k zaplacení dluhu). Žalovaná k 2.12.2019 vyčerpala finanční prostředky ve výši 50.000 Kč a uhradila 1.619,34 Kč. Dne 13.1.2020 žalovaná uhradila 1.000 Kč (výpis z běžného účtu, přehled čerpání a splácení kontokorentu). 5. Právním posouzením takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. 6. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 7. Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že posouzení provedl na základě informací, které mu žalovaná poskytla v žádosti o úvěr (v tomto směru odkázal na aplikační data v přehledu žádostí o úvěr) a dále si vyžádal dne 29.6.2019 úvěrovou zprávu. Z aplikačních dat se podává, že k žádosti o předmětný kontokorent bylo uvedeno, že výdaje žalované na bydlení činily 2.500 Kč, výdaje na léky, jídlo a dopravu 2.500 Kč, jiné výdaje nebyly uvedeny, bylo uvedeno, že žalovaná je zaměstnána od 1.1.1000, že je podnikatelka, výše příjmu 95.000 Kč, k podnikání žalované nebylo uvedeno nic bližšího, položky typ bydlení, vzdělání, rodinný stav, počet vyživovaných osob, splátky uvedené klientem nebyly vyplněny. Z úvěrové zprávy ze dne 29.6.2019 se podává, že žalovaná již čerpala kontokorentní úvěr ve výši 20.000 Kč, u nějž bylo uvedeno počáteční datum 13.5.2019, který byl přečerpán na částku 20.164 Kč dne 31.5.2019, a dále že dne 24.5.2019 žalovaná žádala o poskytnutí úvěru ve výši 50.000 Kč a žádost byla odmítnuta. 8. Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, když se spolehl na kusé údaje tvrzené samotnou žadatelkou, přičemž nadstandartní příjem ve výši 95.000 Kč nijak neprověřil, spokojil se i s udávanými výdaji žalované, a to včetně výdajů na bydlení, aniž znal typ bydlení žalované, a to vše přes obsah úvěrové zprávy, z níž vyplývalo, že žalovaná již přečerpala jiný úvěr dne 31.5.2019. Protože žalobce nesplnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). 9. Žalobce žalované na základě neplatné smlouvy poskytl finanční prostředky ve výši 50.000 Kč. Žalované tak na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), které je povinna žalobci vydat. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu (§ 1958 odst. 2 o.z.). Žalobce vyzval žalovanou k plnění dopisem ze dne 2.12.2019, a to ve lhůtě do 11.12.2019. Žalovaná žalobci již před výzvou uhradila 1.619,34 Kč, zbývalo tak uhradit 48.380,66 Kč, poté uhradila dne 13.1.2020 částku 1.000 Kč, zbývá tak vydat bezdůvodné obohacení ve výši 47.380,66 Kč. Marným uplynutím lhůty k plnění se žalovaná dostala do prodlení, a žalobce má ode dne následujícího, tj. od 12.12.2019 právo na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.), jehož výše 10 % ročně je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě co do částky 47.380,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48.380,66 Kč od 12.12.2019 do 13.1.2020 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47.380,66 Kč od 14.1.2020 do zaplacení vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Lhůta k plnění byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce byl procesně úspěšný co do částky 47.380,66 Kč, tj. co do 96,7 %, žalovaná co do částky 1.619,34 Kč, tj. co do 3,3 %. Žalobci, jenž měl v řízení procesní neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1.960 Kč a ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů za dva úkony (žaloba, výzva k plnění) po 100 Kč, když šlo o návrh uplatňovaný žalobcem na ustáleném vzoru opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a současně hodnota sporu nepřevyšovala 50.000 Kč (§ 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Za podání ze dne 16.10.2020 soud žalobci náhradu nepřiznal, neboť tento náklad neshledal potřebným k účelnému uplatňování práva, když žalobce tímto podáním kompenzoval nedostatky žaloby (srov. ustanovení § 79 odst. 1 a 2 o.s.ř.) Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.