49 C 120/2021-40 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 2.000 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 19. 12. 2014 žalovaný uzavřel smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací se společností [právnická osoba], ve smlouvě byl mj. sjednán pronájem přijímacího zařízení ([anonymizováno] (…)), jehož převzetí žalovaný potvrdil podpisem v zakázkovém listě ze dne 22. 12. 2014. Žalovaný následně opakovaně porušoval povinnosti ze smlouvy ze dne 19. 12. 2014, [právnická osoba] proto o smlouvy odstoupila. Žalovaný byl v této souvislosti povinen mj. vrátit nepoškozené a funkční pronajaté zařízení, tuto svou povinnost však nesplnil. Pro případ porušení této povinnosti byla„ sjednána“ smluvní pokuta„ dle ceníku [právnická osoba]“ ve výši 2.000 Kč. Tuto částku žalovaný nezaplatil, pohledávka z tohoto titulu byla žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 31. 1. 2019. Žalovaný byl vyzván před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. Žalovaný se k žalobě, ač soudem vyzván, nevyjádřil. Za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, postupoval soud podle ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř., rozsudek tedy obsahuje pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Jak vyplývá ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací ze dne 19. 12. 2014, žalovanému bylo zapůjčeno zařízení uvedené v žalobě. V závěrečné části smlouvy je pod písm. f) velmi drobným písmem velikosti na hranici čitelnosti uvedeno, že žalovaný„ se zavazuje uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí pronajaté přijímací zařízení včas a v pořádku“. Ve smlouvě není sjednána výše úplaty, tato vyplývá z ceníku, k němuž ovšem žalovaný nepřipojil svůj podpis. Povinnost zaplatit částku za odpojení ve smlouvě přímo uvedena není, poplatek je uveden v ceníku služeb společnosti [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]), k němuž žalovaný nepřipojil svůj podpis. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná, neboť [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli smlouvu, kterou je třeba dle její povahy považovat za smlouvu spotřebitelskou podle ust. § 419 a § 1810 an. o. z.. Ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě v závěrečné části pod písm. f) je psáno drobným písmem, pro běžného člověka je takřka nečitelné (což soud hodnotí jako nepoctivé chování ze strany právního předchůdce žalobce, jemuž navíc nelze přiznat právní ochranu s ohledem na ustanovení § § 6 o. z.), vyjma toho je natolik obecné, že umožňuje žalobci (resp. jeho právnímu předchůdci) jako silnější smluvní straně výši smluvní pokuty jednostranně stanovit, případně následně měnit, naprosto bez ohledu na vůli žalovaného, který je spotřebitelem, tedy slabší stranou tohoto smluvního závazkového vztahu. Z uvedených důvodů soud dovodil, že právnímu předchůdci žalobce právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, neboť ujednání (či spíše ustanovení, neboť o ujednání účastníků se v případě, kdy je ustanovení jednostranně stanoveno jednou stranou v dokumentu typu všeobecné obchodní podmínky, ceník, sazebník apod., jejichž obsah druhá strana nemohla ovlivnit a žádným způsobem nevyjádřila souhlas s jeho obsahem připojením podpisu k takové listině, jednat nemůže), jímž mělo toto právo být založeno, je neplatné podle ustanovení § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy, rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením § 1813 o. z.) a současně s veřejným pořádkem. V tomto směru soud odkazuje též na závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 týkající se smluvní pokuty, kdy Ústavní soud dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis). Soud zdůrazňuje, že v projednávané věci se jedná o typově stejnou věc právě jako ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11 u Ústavního soudu, proto je s podivem, že žalobce z toho doposud pro sebe neučinil relevantní právní závěr a nadále se, navzdory tomu, že mu právní názor Ústavního soudu ve vztahu k ujednání, či spíše ustanovení, o smluvní pokutě ve smlouvách jeho právního předchůdce (ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11 u Ústavního soudu i v projednávané věci) musí být velmi dobře znám, zaplacení smluvních pokut, na něž mu mělo vzniknout právo z ustanovení jeho všeobecných obchodních podmínek, domáhá. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zcela zamítl (výrok I.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku II. uvedeno, neboť žalobce, který byl ve věci zcela neúspěšný, s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.) a žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, v řízení žádné náklady nevznikly, tedy není co nahrazovat.