55 C 140/2021-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 7. 10. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2.000 Kč. 2. Žalobu odůvodnil tím, že dne 25. 3. 2015 uzavřel právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) a žalovaný Smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“), jejíž součástí byly i všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobce. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplatil řádně a včas ceny za poskytnuté služby elektronických komunikací, právní předchůdce žalobce od Smlouvy dne 8. 9. 2015 odstoupil. Žalovaný po ukončení smluvního vztahu nevrátil pronajaté příjímací zařízení, a to konkrétně [právnická osoba] PVR HDD [anonymizována dvě slova]. Za nevrácení tohoto zařízení požadoval právní předchůdce žalobce po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000 Kč, kterou žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dosud neuhradil. 3. Žalovaný se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřil. 4. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. 5. V daném případě provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli dne 25. 3. 2015 Smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“). Smluvní strany se dohodly, že součástí smlouvy jsou i Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobce. Příjímací zařízení [právnická osoba] ([číslo]) bylo žalovanému dodáno dne 27. 3. 2015 na adresu [adresa žalovaného]. V závěrečné části smlouvy je pod písm. f) velmi drobným písmem na hranici čitelnosti uvedeno, že žalovaný„ prohlašuje, že se zavazuje uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí pronajaté přijímací zařízení včas a v pořádku (7.4 a 7.5 Podmínek)“. V ustanovení čl. 7 a 7.5 Všeobecných obchodních podmínek bylo upraveno, že je nutné, aby účastník do 7 dnů po ukončení smlouvy vrátil poskytovateli pronajaté přijímací zařízení, a to nejen včas, ale i v pořádku. V ustanovení čl. 7 Všeobecných obchodních podmínek bylo poté upraveno, že v případě nevrácení pronajatého zařízení řádně a včas, může být zákazníkovi naúčtována smluvní pokuta dle ceníku. Dopisem ze dne 8. 9. 2015 právní předchůdce žalobce od Smlouvy odstoupil, současně byl žalovaný vyzván k vrácení pronajatého zařízení. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 31. 1. 2019 mezi společností [právnická osoba] jakožto postupitelem a žalobcem jakožto postupníkem byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným, což bylo žalovanému oznámeno dopisem postupitele ze dne 15. 3. 2019. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žalobě nemůže být i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 vyhověno. Soud je toho názoru, že předmětný nález je použitelný i na ujednání o smluvní pokutě v projednávané věci. Ústavní soud v tomto nálezu zcela jednoznačně dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. V daném případě přitom není sporu, že Smlouva je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“), neboť právní předchůdce žalobce při jejím uzavírání a plnění jednal v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný při jejím uzavírání a plnění nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Právní předchůdce žalobce tedy v tomto závazkovém vztahu vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Jak přitom vyplývá z předložené Smlouvy, připojil žalovaný svůj podpis toliko na samotnou Smlouvu, nikoliv i na všeobecné obchodní podmínky a na ceník právního předchůdce žalobce. Pokud žalobce odkazuje na ujednání obsažené ve Smlouvě (písmeno f), zde není žádným způsobem uvedena částka, již má žalovaný v případě práva vzniku na smluvní pokutu uhradit a nelze tedy na takové ujednání pohlížet jako na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě. Dále je nutno zdůraznit, že předložená Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem ve smyslu ustanovení § 1798 a násl. občanského zákoníku, tj. žalovanému byl předložen předem vytvořený text, do kterého se vypisovaly pouze údaje o zákazníkovi a zaškrtávaly se poskytované služby. Žalovaný tak neměl v zásadě možnost text Smlouvy jakýmkoliv způsobem ovlivnit, a soud uzavírá, že ujednání (obsažené toliko ve všeobecných obchodních podmínkách), které jej zatěžuje povinností plnit značně vysokou smluvní pokutu, je ujednáním, které by s ohledem na nároky kladené na druhou smluvní stranu, mělo být sjednáno individuálně, tj. zahrnuto (nejen co do základu, ale i výše) ve smlouvě samotné, a to navíc nikoliv takovým způsobem, jako se stalo v projednávané věci, kdy předmětné smluvní ujednání nemá dostatečnou velikost písma, je ve výrazně menší velikosti, než okolní text, a je umístěno v oddíle, který vzbuzuje dojem nepodstatného charakteru. Soud tedy předmětné ujednání o smluvní pokutě považuje i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 za neplatné a žalobu zamítnul. 7. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč bez ohledu na příslušenství, postupoval soud při odůvodnění rozsudku podle ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř., tedy tak, že v odůvodnění rozsudku uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný měl ve věci plný úspěch a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu však, že žalovanému žádné náklady řízení v tomto směru nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno.