62 C 147/2014-70 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 9. 2014 domáhala zaplacení 75.421,19 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) jako věřitelem a žalovanou a [celé jméno původního účastníka] jako dlužníky byla dne 14. 10. 2009 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl dlužníkům úvěr ve výši 80.000 Kč a dlužníci se jej zavázali uhradit spolu pojistným a úrokem ve výši 16,9% ročně v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 1.894,23 Kč. Na dluh bylo uhrazeno celkem 56 470,76 Kč. S ohledem na prodlení dlužníků byl úvěr dne 16. 7. 2012 prohlášen za splatný. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 4. 2012, se domáhala rovněž zaplacení dlužných poplatků a smluvní pokuty. 2. Usnesením ze dne 19. 2. 2021 č.j. 62 C 147/2014-49, které nabylo právní moci dne 7. 4. 2021, bylo řízení vůči [celé jméno původního účastníka] zastaveno. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Soud provedl dokazování listinami. 5. Dne 14. 10. 2009 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (a [celé jméno původního účastníka]) uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet. Právní předchůdce žalobkyně byl podle smlouvy povinen poskytnout dlužníkům úvěr ve výši 80.000 Kč. Dlužníci se zavázali vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnutou částku v 72 pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 15. dni měsíce počínaje dnem 15. 11. 2009. Výše měsíční splátky činila 1.894,23 Kč a byla tvořena měsíční splátkou jistiny a úroku ve výši 1.775,23 Kč a úhradou pojistného ve výši 119 Kč. Roční úroková sazba sjednaná smlouvou o úvěru činila 16,9 %. 6. Dále bylo v článku III. smlouvy o úvěru pro případ prodlení s úhradou dluhu sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty s odkazem na aktuální sazebník. Dle bodu V. sazebníku činila výše smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek 20% z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. V článku III. smlouvy o úvěru bylo rovněž sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně na úhradu poplatků souvisejících s poskytnutím, vedením a změnou úvěru ve výši dle sazebníku. 7. Podle výpisu z úvěrového účtu čerpala žalovaná, resp. žalovaná a [celé jméno původního účastníka], úvěr ve výši 80.000 Kč dne 14. 10. 2009. 8. Přípisem ze dne 16. 7. 2012 právní předchůdce žalobkyně dluh žalované ze smlouvy o úvěru zesplatnil v celkové výši 75.421,19 Kč. K tomuto dni činila jistina dluhu 57.117,66 Kč, nesplacená část úrokové části úvěru 3.286,97 Kč, nesplacená část úroků z prodlení 104,34 Kč, nesplacená část poplatků za vedení účtu a dlužné náklady na upomínání 765,43 Kč, náklady na upomínání 300 Kč a smluvní pokuta 13.846,79 Kč. Žalovaná byla současně vyzvána k úhradě této částky nejpozději do 10 dnů od doručení výzvy. 9. Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 4. 2012 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla o postoupení pohledávky informována postupitelem ([právnická osoba]), a to přípisem ze dne 3. 4. 2013. 10. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 8. 2013 byla žalovaná vyzvána k zaplacení částky ve výši 107.271,58 Kč ve lhůtě 7 dnů od doručení upomínky. 11. Jelikož byla smlouva o úvěru uzavřena dne 14. 10. 2009, řídí se právní vztahy z ní vyplývající podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“) a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. z.“). 12. Podle § 39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 13. Podle § 488 o. z. závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. 14. Podle § 489 o. z. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. 15. Podle § 451 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. 16. Podle § 451 odst. 2 o. z. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 17. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V době uzavření předmětné smlouvy o úvěru sice nebyla zákonem zakotvena povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost spotřebitele řádně úvěr splácet, to však neznamená, že lze přiznat soudní ochranu jednání, které je ve svém důsledku schopno poškodit spotřebitele jako slabší stranu daného závazkového právního vztahu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, také dovodil, že:„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ a dále dovodil, že:„ …naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 18. Soud se proto nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru. Z předložené úvěrové smlouvy nevyplývá, že by se právní předchůdce žalobkyně jakkoli zabýval schopností žalované splácet předmětný úvěr, nezkoumal pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalované či její osobní a majetkové poměry, nevyžádal si doklady k ověření úvěruschopnosti žalované a ani sám aktivně neprovedl žádná šetření, která by osvědčila schopnost žalované řádně splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu nadto výslovně uvedla, že neví, zda a jakým způsobem její právní předchůdce zkoumal schopnost žalované splácet úvěr, ani nedisponuje žádnými dokumenty týkajícími se posouzení úvěruschopnosti žalované. 19. Úvěrová smlouva uzavřená v rozporu s právem spotřebitele na ochranu, resp. uzavřená způsobem zakládajícím nerovnoměrný vztah mezi spotřebitelem (žalovanou) jako dlužníkem a poskytovatelem úvěru jako profesionálem zabývajícím se poskytováním úvěrů v rámci své podnikatelské činnosti, je proto ve smyslu § 39 o. z. neplatná, neboť se příčí dobrým mravům a odporuje zájmu na zachování veřejného pořádku. Jak bylo shora uvedeno, lehkovážnému jednání poskytovatele úvěru, který se nijak nezabýval tím, zda je žalovaná, reálně schopná úvěr splatit, a přesto jí úvěr, jehož splacení nadto sankčně zajistil, nelze poskytnout soudní ochranu. 20. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je celospolečenským (veřejným) zájmem na prevenci předlužování, chrání však také pozici potencionálních věřitelů úvěrovaného spotřebitele před možným předlužením spotřebitele, což ve svém důsledku může vést k insolvenci spotřebitele (se všemi důsledky s tímto spojenými) a následnému omezení možnosti uspokojení pohledávek potencionálních věřitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz). 21. Pro úplnost je nutné poznamenat, že i kdyby soud předmětnou smlouvu o úvěru neshledal neplatnou ze shora uvedených důvodů, musel by nezbytně dospět k závěru o neplatnosti jednotlivých smluvních ujednání týkajících se poplatků a smluvní pokuty, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající právo na smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Odkazuje-li samotná smlouva o úvěru na sazebník žalobkyně za účelem stano