112 C 101/2020-78 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 20. 11. 2020 následně měněnou domáhal uložení povinnosti žalované, aby zaplatila částku 67 417 Kč. Jedná se o dluh na nájemném za měsíce září a říjen 2019 a dále o bezdůvodné obohacení za užívání bytu po dobu prosince 2020 až konce srpna 2021. V průběhu řízení byla žaloba vzata zpět o částky vyššího přeplatku za služby za rok 2020 z důvodu dřívějšího chybného evidování dluhu na této platbě za měsíc srpen 2020 a zápočtu na dluh za měsíc srpen 2019. V rozsahu zpětvzetí soud výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku řízení zastavil v souladu s § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“). Mezi účastníky byl nejdříve nájemní vztah k bytu [číslo] na adrese [ulice a číslo] v [obec]. Ten nicméně skončil k 30. 11. 2020 a nadále byt byl žalovanou užíván bez právního důvodu. Vyklizen byl až 25. 8. 2021, když o poměrnou část měsíce srpna a tomu odpovídající chybějící platbu byla rovněž vzata žaloba zpět. 2. Žalovaná ve vyjádření uváděla, že je poživatelkou příspěvku na bydlení, pročež všechny platby nájemného musejí být úřadu práce dokládány. Nic tedy nedluží, nadto byt je ve stavu, který neumožňuje řádné užívání. Později uvedla, že měsíc říjen 2020 skutečně uhrazen není. Současně bylo namítnuto, že dluh za srpen 2020 by měl být rovněž uhrazen, což plyne z poštovní poukázky, o danou platbu by pak měla být dlužná částka nižší, stejně jako přeplatek za rok 2020 na zálohových platbách vyšší. 3. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že vady bytu jsou smyšlené. Některé závady pak způsobila sama žalovaná svým užíváním. Jednotlivými podáními posléze upravil žalobní požadavek podle toho, jak nabíhala další dlužná období, případně přicházely od žalované částečné platby. 4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím zjištěním. Mezi předchůdcem žalobce a žalovanou byla 30. 1. 2002 uzavřena nájemní smlouva k bytu [číslo] na ulici [ulice a číslo] v [obec] na dobu neurčitou (č. l. 4). Výše plateb nájemného jakož i souvisejících zálohových plateb měla být každoročně upravována. Z evidenčního listu platného od 1. 10. 2019 bylo zjištěno, že nájemné bylo ve výši 6 295 Kč a zálohové platby 878 Kč, když současně byl stanoven variabilní symbol plateb, aby mohly být identifikovány, výše platby nájemného byla stejná i od 1. 1. 2020 (č. l. 28). Zásilka s evidenčním listem byla žalované doručena 22. 7. 2019 (sdělení České pošty a. s.). Kupní smlouvou z 5. 6. 2019 byl předmět nájmu převeden na žalobce. Dopisem z 28. 8. 2019 žalovaná požádala o slevu z nájmu (č. l. 37). Žalované byla dána výpověď z nájmu k 30. 11. 2020 (č. l. 46 a 47) a byt byl předán k 26. 8. 2021 (č. l. 61). Z přehledu plateb z 19. 10. 2020 soud zjistil, že úhrady by měly být ze strany žalované realizovány do srpna 2020, když ve výpisu nebyla platba za měsíc srpen 2019. Výzvou z 6. 11. 2020 byla žalovaná vyzvána k platbě tehdy dlužné částky (včetně podacího archu z 9. 11. 2020). Z potvrzení Úřadu práce bylo zjištěno, že byly předloženy doklady o výši nájemného a souvisejících platbách za dobu druhého a třetího čtvrtletí 2020 (přílohy žalobce a č. l. 12, 13 a 29). Současně bylo z vyjádření téhož úřadu zjištěno, že kontrolovány jsou výše částek a zda tyto souhlasí s částkami na evidenčním listu a složenkách či pokladních dokladech (č. l. 69). Ze složenek (č. l. 38 a 39) bylo zjištěno, že nájemné bylo hrazeno po všechny měsíce v roce 2020 kromě září a října. Z vyúčtování za rok 2020 (č. l. 60) soud zjistil přeplatek ve výši 551 Kč, který byl zohledněn v procesních úkonech žalobce. 5. Nárok žalobce soud posoudil podle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“), pokud jde o období do konce listopadu 2020, neboť do té doby trval nájemní vztah žalované k bytu [číslo] k němuž bylo v mezidobí nabyto vlastnictví žalobcem. K základním povinnostem nájemce patří podle § 2201 a § 2217 ObčZ platba nájemného. To podle názoru soudu prokazatelně realizováno nebylo po dobu měsíců září a října 2020, když na první jmenovaný měsíc byly provedena zápočty realizovaných plateb, zejména z plateb neidentifikovaných, resp. přeplatků plateb započtených dříve chybným způsobem. Dlužná částka pak byla ve vztahu k nájemnému ve výši prvních dvou odrážek výroku pod bodem II. Za měsíc listopad platba provedena byla, což potvrdil i žalobce, pročež od 1. 12. 2020 do 26. 8. 2021 z důvodu výpovědi z nájmu existoval mezi účastníky vztah bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná neměla k užívání bytu právní titul. Dané období tak bylo na místě posoudit podle § 2991 a násl. ObčZ. Výše bezdůvodného obohacení na straně žalované je dána výší obvyklého nájemného v daném místě a čase, což lze ztotožnit s částkou, za níž do té doby byl žalované byt pronajímán žalobcem. Nebylo tak důvodu nevyhovět i v odrážkách třetí a následujících výroku pod bodem II. Výše dluhu mohla být ovlivněna žalovanou tvrzenými platbami prokazovanými potvrzeními Úřadu práce, z nichž však dle názoru soudu neplynulo, že by platby byly poukázány i za celé sporné období třetího čtvrtletí 2020, zejména měsíc září 2020, k němuž žádný doklad o platbě předložen nebyl, jakkoli příspěvek přiznán Úřadem práce byl. Z vyjádření dotyčného úřadu se nepodávalo, že by bylo prověřováno i to, zda byla platba zaslána na správný účet, nebo zda vůbec byla zaslána správnému subjektu, pouze výše částky korespondující evidenčnímu listu. Z tohoto pohledu ani teoreticky možný výslech příslušného pracovníka nemohl s ohledem na mnohost jeho klientů a příslušných období ničeho efektivního do řízení přinést. Nejasnosti ohledně plateb žalované a zápočty ze strany žalobce byly nakonec při jednání objasněny a bylo zřejmé, na jaké dřívější dluhy byly v mezidobí poskytnuté platby započteny (zejména na srpen 2019 místo 2020). Protože dluh nebyl ze strany žalované hrazen včas, dostala se do prodlení podle § 1968 ObčZ, a byla tak ze všech dlužných částek povinna platit úrok z prodlení podle § 1970 ObčZ. Zde nicméně bylo třeba požadavek žalobce poněkud modifikovat, když ve vztahu k nájemnému spor nebyl, protože jeho splatnost byla sjednána, u bezdůvodného obohacení však mohla splatnost nastat až k okamžiku, kdy k úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána. To se však prokazatelně stalo až okamžikem, kdy jí byly doručovány změny žalob, resp. usnesení, jimiž byly tyto změny žalob připuštěny. Teprve poté byla povinna plnit bez zbytečného odkladu a následně se dostala do prodlení. Zbylé období požadované neoprávněně je zohledněno zamítavým výrokem pod bodem III. stejně jako celý úrok z prodlení z částky 6 295 Kč, který byl požadován zcela navíc tvrzené dlužné platby, jednalo se nejspíše o překlep žaloby. Výši úroku z prodlení soud přiznal takovou, která by platila v době, kdy měla být částka dlužená podle žalobce, nikoli novou vyšší sazbou platnou v době, kdy skutečně byla žalovaná efektivně k úhradě vyzvána. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ. 6. Pokud jde o námitky žalované stran vad předmětu nájmu a povinnosti žalobce poskytnout jí slevu z nájmu, předmětné spory skončily zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby ze strany tamní žalobkyně, nynější žalované. Soud se tak uvedenými nároky nezabýval, neboť bylo zřejmé, že na ně samotná žalovaná rezignovala. 7. Žalobce byl ve věci převážně úspěšný a v zásadě by měl právo na náhradu nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 OSŘ, nelze však přehlédnout, že žalovaná se nenachází v optimální majetkové a příjmové situaci, kdy musela být saturována příspěvky ze systému státní sociální podpory, pročež byla rovněž v exekučním řízení. Je tedy zřejmé, že kromě již tak vysoké částky dluhu na platbách za užívání bytu (za něž si samozřejmě může sama), by uložení další platební povinnosti ohrozilo či zcela vyloučilo nejen možnosti ale i ochotu žalované zaplatit alespoň část základu sporu, k němuž jsou náklady platbou„ pouze“ akcesorickou. Trvání na její povinnosti platit náklady řízení by pak mohlo skončit i jejím pádem do insolvence, v níž by žalobce nedosáhl již ničeho. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že žalobce je vlastníkem bytu, v němž nebydlí, tomu odpovídající potřeba může realizovat jinde a jinak a jeho majetkovou situaci nepřiznání nákladů řízení podstatně neohrozí. Soud tak přistoupil k mimořádnému uplatnění § 150 OSŘ a jinak náklady účelně vynaložené žalobci nepřiznal. 8. Výrok pod bodem V. je odůvodněn skutečností, že žalobce zčásti neuspěl, pročež je na místě, aby v rozsahu míry tohoto neúspěchu nesl náklady České republiky spojené s ustanoveným zástupce žalované, které byla od placení soudních poplatků jinak osvobozena. Míra tohoto neúspěchu je dána částkami, které nebyly žalobci přiznány, a to včetně příslušenství. Takto kapitalizovaná částka byla odečtena od částky, která přiznána byla, a výsledek poměřen s tím, co bylo požadováno žalobou postupně měněnou. Tímto postupem soud dospěl k závěru o míře neúspěchu v rozsahu 8,7 % Náklady zástupce žalované tvoří odměna za zastoupení v celkové výši 12 9