112 C 173/2021-43 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 22. 3. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 170 473,77 Kč z titulu jistiny dluhu na smlouvě o věru. Ta byla se žalovaným uzavřena 22. 4. 2016 na částku 300 000 Kč. Žalovaný dluh neuhradil zcela. Dluh je tvořen jistinou ve výši 150 921,17 Kč, úroky ve výši 15 428,60 Kč, poplatky ve výši 4 124 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9 285,08 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud příslušný k projednání věci podle čl. 7 nařízení Rady č. 1215/2012 s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná. 3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 22. 4. 2016 uzavřena smlouva o věru na částku 300 000 Kč se splatností ve 36 splátkách po 10 390 Kč, v nichž byl zahrnut úrok v roční výši 14,9 %. Pojistné činilo 519 Kč. Pro případ prodlení bylo sjednáno, že věřitel může dluh sesplatnit. Úroky se stávaly součástí jistiny úvěru (čl. 3 smlouvy). Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky (rozhodné právo české čl. 8) a ceníku služeb věřitele. Dodatkem z 14. 11. 2016 byla odložena splatnost splátky za listopad 2016. Z výpisu úvěru soud zjistil, že tento byl poskytnut a byl po určitou dobu i hrazen – naposledy 15. 3. 2018, neuhrazeny zůstaly poplatky v žalované výši tvořené zčásti pojistným, zčásti poplatky za prodlení, zbytek pak naběhlými úroky přičítanými k jistině a úroky z prodlení. K úhradě tehdy splatného dluhu byl žalovaný vyzván dopisem z 26. 5. 2018 s hrozbou sesplatnění i zbylé částky úvěru. Tak se stalo dopisem z 27. 6. 2018. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 28. 2. 2019 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena 22. 3. 2019. Dluh nebyl uhrazen ani přes výzvu z 9. 5. 2019. Z výpisů z účtu bylo zjištěno, že žalovanému přicházela platba cca 48 000 Kč měsíčně s tím, že je z výpisů patrné, že často cestoval a v zásadě neměl problém hradit svoje závazky v průběhu doby, neboť se stav účtu nedostával do nepovoleného debetu, a to i při zohlednění poskytnutého úvěru, který kladný zůstatek na účtu zvyšoval. Dle sazebníku poplatků činila smluvní pokuta pro případ prodlení s platbami 500 Kč s tím, že částku bylo možné uplatnit jednou měsíčně, z výpisu úvěru plynulo, že náklady spojené s prodlením činily 300 Kč v březnu 2018 a 900 Kč v dubnu a květnu 2018. 4. Na shora zjištěný skutkový stav aplikoval § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle uvedeného ustanovení se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a ten se zavazuje je vrátit spolu s úroky. V daném případě žalobce přenechal žalovanému peněžní prostředky a dotyčný se zavázal tyto vrátit ve stanovené lhůtě. Z výpisu úvěru je patrné, že peníze žalovanému poskytnuty byly, ten je nicméně věřiteli nevrátil ve stanovené lhůtě všechny. Ten tak v souladu se všeobecnými podmínkami dluh sesplatnil, když bylo ze smlouvy zřejmé, že k jistině přirůstaly po splatnosti též úroky a ceny za služby. Bylo na žalovaném, aby prokazoval, zda vrátil více, než tvrdil žalobce, či dokonce dluh neexistuje vůbec. Zůstal však nečinný. Soud se rovněž zabýval otázkou prověření úvěruschopnosti žalovaného, přičemž má za to, že tak předchůdce žalobce učinil dostatečně, neboť se zabýval jednak stránkou příjmovou dokládanou zaměstnáním a potvrzením o výši příjmu – cca 48 000 Kč, jednak stránkou výdajovou, k čemuž měla být žalovaným sdělena informace o výdajích ve výši 0 Kč. Za jiných okolností by uvedená informace nebyla dostatečná, na druhou stranu v projednávané věci věřitel sám stanovil paušální částku nákladů, jež s přihlédnutím k pohybům na běžném účtu odůvodnily závěr, že měsíční splátka úvěru bude odpovídající příjmům a výdajům žalovaného. Z výpisu úvěru je rovněž patrné, že splácení po poměrně dlouhou dobu problém nebyl. Ve vztahu k doručovací adrese je pak třeba uvést, že sice ve smlouvě byla uvedena jiná adresa, než na kterou bylo doručováno sesplatnění, nicméně nelze přehlédnout, že se v obou případech jednalo o adresu trvalého pobytu žalovaného, jejíž změnu žalovaný bance nenahlásil, ačkoli byl dle smlouvy ve spojení s všeobecnými obchodními podmínkami povinen tak učinit. Zasílání zásilek žalovanému na novou adresu, byť žalobci ne průkazně sdělenou žalovaným, nemůže jít k tíži věřiteli, je naopak ku prospěchu žalovanému, který si tuto adresu úředně změnil, a byla tedy větší pravděpodobnost, že na ní bude zastižen. Tím, že žalovaný nehradil včas, dostal se do prodlení podle § 1968 občanského zákoníku, pročež je povinen hradit i úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ. 5. Soud se nicméně neztotožnil s uplatněnými poplatky do celkové výše 800 Kč. V prvé řadě v sazebníku poplatků žádný takový poplatek (900 Kč) nefiguruje, ve druhé řadě je v něm obsažena pouze smluvní pokuta do částky 500 Kč účtovatelná jednou měsíčně. Za měsíce duben a květen 2018 nicméně byla účtována částka dvakrát 900 Kč, pročež soud od každé odečetl částku přesahující sazbu stanovenou ceníkem služeb. Současně s tímto krokem soud nepřiznal ani úrok z prodlení z dané částky, když úpravu u běžného úroku nebylo třeba provádět, neboť u něj poplatek do jistiny nadále úročené započítán nebyl. 6. Pokud jde o náklady řízení, soud dospěl k závěru, že úspěšný žalobce má nárok na náhradu nákladů vůči neúspěšnému účastníku řízení podle § 146 odst. 1 OSŘ, a to ve výši nákladů účelně vynaložených. Ty jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 6 820 Kč a současně též paušální náhradou nákladů, jež by náležela účastníkovi nezastoupenému podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za výzvu k plnění a podání žaloby ve výši dle § 2 odst. 1 vyhlášky á 100 Kč/úkon v celkové výši 200 Kč. Celková výše nákladů tak činí 7 020 Kč Lhůtu soud žalovanému stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ. 7. Ve vztahu ke zbylým požadovaným nákladům řízení je soud toho názoru, že zastoupení advokátem není účelné, a to z následujícího důvodu. Společnost má v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Mezi činnosti, jimiž se žalobce zabývá, je vymáhání pohledávek, které na něj byly postoupeny bankovními subjekty, to je soudu známo z jeho úřední činnosti (např. 112 C 109/2021, 112 C 108/2021). Rovněž tak je soudu z úřední činnosti známo, že je nástupcem stejnojmenné společnosti ve formě společnosti s ručením omezeným, která měla mezi náplněmi činnosti i poskytování úvěrů či jejich správu. S uvedenými činnostmi je nepochybně spojena i otázka vymáhání jejich placení. Soud je toho názoru, že společnost mající uvedenou náplň činnosti jako předmět svého podnikání musí být dostatečně vybavena k tomu, aby svoje podnikání řádně realizovala. Nelze při tom přehlédnout, že žaloba je formulářového typu, obsahující stále stejná či značně podobná skutková tvrzení a liší se pouze v detailech, k jejichž zohlednění případnou úpravou skutkových tvrzení není třeba služeb advokáta.