112 C 196/2021-23 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 28. 7. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 12 673,61 Kč z titulu jistiny dluhu na smlouvě o zápůjčce. Ta byla mezi účastníky uzavřena 14. 3. 2018. Žalovaný dluh neuhradil zcela, když žalobce se domáhá pouze rozdílu mezi původně zapůjčenou částkou a uskutečněnými platbami. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná. 3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 14. 3. 2018 uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 14 000 Kč se splatností v 60 splátkách po 439 Kč, v nichž byl zahrnut úrok v roční výši 29 % a poplatek za administrativní činnost v celkové výši 12 283 Kč. Podle tvrzení žalobce bylo celkem uhrazeno 2 989 Kč, což plynulo rovněž z přehledu plateb, z něhož bylo zřejmé, že na jistině dluží částku 12 673,61 Kč. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván dopisem z 3. 7. 2019, a opakovaně 25. 2. 2021. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 20. 1. 2020 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena téhož dne. 4. Na shora zjištěný skutkový stav aplikoval § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle uvedeného ustanovení přenechá-li vypůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V daném případě žalobce přenechal žalovanému peněžní prostředky a dotyčný se zavázal tyto vrátit ve stanovené lhůtě. Nejednalo se o závazek žalobce na požádání žalovaného tyto prostředky poskytnout, čímž by vznikla smlouva o úvěru. To nicméně nemění nic na povinnosti žalovaného prostředky vrátit, a pokud tak žalovaný neučinil, poručil svůj smluvní závazek. Bylo na žalovaném, aby prokazoval, zda vrátil více, než tvrdil žalobce, či dokonce dluh neexistuje vůbec. Zůstal však nečinný. Soud se rovněž zabýval otázkou prověření úvěruschopnosti žalovaného, přičemž má za to, že tak žalobce učinil dostatečně, neboť se zabýval jednak stránkou příjmovou dokládanou zaměstnáním a potvrzením o výši příjmu – 56 400 Kč z několika zdrojů, jednak stránkou výdajovou, k čemuž měla být žalovaným sdělena informace o výdajích ve výši 25 000 Kč. Za jiných okolností by uvedená informace nebyla dostatečná, na druhou stranu v projednávané věci bylo uvedeno, že bydlí u rodičů, pročež lze očekávat, že náklady nesou primárně oni, buď jako vlastníci nebo jako nájemníci. Za těchto okolností má soud za splněnou podmínku platnosti smlouvy. Tím, že žalovaný nehradil včas, dostal se do prodlení podle § 1968 občanského zákoníku, pročež je povinen hradit i úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ. 5. Výrok pod bodem II. je odůvodněn tím, že žalobce byl ve věci úspěšný a bylo tak na místě případně mu přiznat nárok na náhradu nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 OSŘ). Náhrada nákladů řízení je tvořena odměnou za zastoupení ve výši 300 Kč/úkon podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), spolu s paušální náhradou nákladů za každý úkon právní služby, jimiž byly příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a h) advokátního tarifu ve výši 100 Kč/úkon podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu v celkové výši 300 Kč. Dále má žalobce právo na náhradu soudního poplatku ve výši 800 Kč a částky odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 252 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení, kterou je žalovaný povinen zaplatit, činí 2 252 Kč. Je tak povinen učinit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ.