115 C 32/2022-79 — Městský soud v Brně

1. Žalobou došlou soudu dne 14.2.2022 se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je vlastníkem id. ½ nemovitostí v petitu rozsudku vyjmenovaných a přiznal žalobkyni nárok na náhradu dle zákona č. 229/1991 Sb.. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uplatnila u Státního pozemkového úřadu restituční nárok a po předložení dokladů bylo rozhodnuto, že není oprávněnou osobou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. Žalobkyně poukazoval na ustanovení § 250e o.s.ř., podle kterého není soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem. Považovala se za oprávněnou osobu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., neboť byla dědičkou po svém manželovi [jméno] ([anonymizováno]) [příjmení], což byl syn [jméno] [příjmení] a synovec MUDr. [jméno] [příjmení] původních vlastníků, na základě dědického příkazu ze dne 19.11.1996 a podle izraelských zákonů jí náleží právní i morální nárok na vydání nemovitostí. 2. Žalovaný 1) navrhoval zamítnutí žaloby, ztotožnil se s názorem Státního pozemkového úřadu, který ve svém rozhodnutí ze dne 7.10.2021 rozhodl o tom, že žalobkyně, která uplatnila restituční nárok není oprávněnou osobu ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.. Dle žalovaného 1) jedinou oprávněnou osobou v této věci by byl zesnulý manžel žalobkyně, případně jeho děti nebo děti jejich dětí. Skutečnost, že žalobkyně odkazuje na izraelské zákony, je v této věci bezpředmětná, současně se jedná o zastavěné pozemky. 3. Rovněž žalovaný 2) navrhoval zamítnutí žaloby se shodným odůvodněním, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle příslušných restitučních předpisů. 4. Soud provedl dokazování spisem Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj č.j.: 28539/01 a z listin doručených pozemkovému úřadu dne 2.7.2021 zjistil, že žalobkyně uplatnila restituční nárok podle zákona 243/1992 Sb. k id. ½ nemovitostí vyjmenovaných ve výroku tohoto rozsudku jako oprávněná osoba s odůvodněním, že původním vlastníkem pozemků byl tchán žalobkyně [jméno] [příjmení] a strýc žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj č.j.: [anonymizováno] [číslo] 2021 ze dne 7.10.2021, které nabylo právní moci dne 26.10.2021 soud zjistil, že Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj rozhodl tak, že žalobkyně není vlastníkem id. ½ nemovitostí vyjmenovaných ve výroku tohoto rozsudku a nemá nárok na náhradu dle ust. § 11 a ust. § 16 zákona o půdě. Z listiny ze dne 21.3.2021 založené ve složce korespondence správního spisu soud zjistil, že pan [jméno] [příjmení] byl otcem zesnulého pana [příjmení] ([jméno]) [příjmení], manžela žalobkyně a MUDr. [jméno] [příjmení] byl bratrem pana [jméno] [příjmení] tedy strýcem jejího manžela. Z oddacího listu založeného ve složce osobní doklady správního spisu soud zjistil, že se žalobkyně dne 26.10.1941 provdala za [jméno] ([anonymizováno]) [příjmení], syna [jméno] [příjmení]. Manžel žalobkyně dle úmrtního listu zemřel dne 30.3.1968, uvedené vyplývá z úmrtního listu založeného ve složce osobní doklady správního spisu. Z osvědčení o státním občanství ze dne 13.6.1996 soud zjistil, že žalobkyně je státní občankou České republiky. Ze zprávy Rady židovských obcí ze dne 28.7.1952 založené ve složce osobní doklady správního spisu soud nezjistil pro rozhodnutí ve věci žádné rozhodné skutečnosti. 5. Soud nevyhověl návrhu žalobkyně, aby doplnil dokazování výslechem svědka-syna žalobkyně, neboť navrhovaný důkaz měl být proveden k prokázání okolností dědického řízení po manželovi žalobkyně v Izraeli a případné závěti zanechané manželem žalobkyně. Uvedené skutečnosti jsou však dle soudu pro posouzení nároku uplatněného žalobou nerozhodné, pro závěr soudu o tom, zda je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.. Shodně s názorem žalovaného 2 má soud za to, že zanechání závěti manželem žalobkyně nemá v projednávané věci význam, neboť zákon č. 243/1992 Sb. v § 2 odst. 3 uvádí jako oprávněné osoby závětní dědice oprávněných osob dle § 2 odst.1, 2 zákona č. 243/1992 Sb.. 6. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a v celém rozsahu ji zamítl. 7. Podle § 1 zákona č. 243/1992 Sb. účelem tohoto zákona je zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky a stanovení působnosti orgánů České republiky při provádění některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem 2) přešel na stát. 9. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. 10. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba, uvedená v odstavci 1 nebo 2 před uplynutím lhůty, uvedené v § 11a, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu. To neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva. Byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem. Zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 11a, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1 a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti. Oprávněná osoba podle odstavce 1 může uplatnit nárok na vydání nemovitosti, jestliže k 31. lednu 1996 je občanem České republiky, kterým se stala podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a která do 1. ledna 1990 takto nabyté občanství nepozbyla. 11. V projednávané věci bylo provedeným dokazováním zjištěno a mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně dne 29.6.2001 uplatnila restituční nárok na vydání zemědělského majetku, jehož původními vlastníky byli bratři [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [příjmení], které by bylo možné považovat za oprávněné osoby podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., oba však zemřeli před uplynutím lhůty pro uplatnění restitučního nároku. [jméno] [příjmení] měl syna [jméno] ([anonymizováno]) [příjmení], který by byl oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku po svém otci podle bodu 3 § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. a po svém strýci podle bodu 5 § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.. [jméno] [příjmení] však dne 30.3.1968 před uplynutím lhůty pro uplatnění restitučního nároku zemřel. Žalobkyně uzavřela manželství s [jméno] [příjmení] dne 26.10.1941 a po jeho smrti se stala na základě izraelských zákonů jeho dědičkou. Žalobkyni nelze považovat za oprávněnou osobu podle § 2 odst. 2, 3 zákona č. 243/19