20 C 162/2022-21 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal rozhodnutí, že žalovaný je vlastníkem osobního motorového vozidla tovární značky [anonymizováno] 206, [příjmení] karoserie [anonymizováno], [registrační značka] (dále jen„ vozidlo“) s odůvodněním, že dne 15. 9. 2020 s žalovaným uzavřel kupní smlouvu o převodu vozidla na žalovaného, který si vozidlo téhož dne osobně převzal. Současně se dohodli, že žalovaný zajistí přepis vozidla v registru silničních vozidel a evidenční kontrolu vozidla. Žalovaný je však nekontaktní a žalobci neposkytuje potřebnou součinnost k přepisu vozidla. Bez té nelze dosáhnout, aby žalovaný byl jako nový vlastník zapsán do registru silničních vozidel. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného k vozidlu žalobce spatřuje v tom, že ač již není vlastníkem vozidla, je takto stále evidován a tento nesoulad je třeba odstranit, když žalovaný páchá s vozidlem různé přestupky. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř., k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout na základě listinných důkazů předložených účastníky. Účastníci s tímto postupem za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili. Soud z provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav: dne 15. 9. 2020 podepsali žalobce a žalovaný kupní smlouvu, kterou se žalobce zavázal žalovanému prodat vozidlo za kupní cenu 4 000 Kč s tím, že kupní cenu zaplatí v hotovosti příjmovým dokladem. Z dikce smlouvy je zjevné, že žalovaný nabyl vlastnické právo při podpisu smlouvy a tedy i k úhradě kupní ceny došlo současně. Žalobce po předání vozidla žalovanému jako reakci na pokuty za spáchání přestupků v dopravě vozidlem podal žádost u Městského úřadu [anonymizováno] k změně vlastníka a provozovatele na žalovaného, jak patrno z rozhodnutí ze dne 16. 11. 2020. Soud vzhledem ke změně žaloby ze dne 3. 11. 2022 tuto změnu výrokem I. rozsudku připustil. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle § 8a odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen„ zákon o podmínkách provozu vozidel“), došlo-li ke změně vlastníka silničního vozidla na základě převodu vlastnického práva a dosavadní nebo nový vlastník neposkytl potřebnou součinnost pro podání společné žádosti o zápis změny vlastníka silničního vozidla v registru silničních vozidel ve lhůtě podle § 8 odst. 2, provede obecní úřad obce s rozšířenou působností zápis změny rovněž na žádost dosavadního nebo nového vlastníka. Podle odst. 2 pro žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla do registru silničních vozidel a její přílohy platí § 8 odst. 3 a odst. 4 písm. b) obdobně. Pro prokazování zmocnění k zastoupení platí § 8 odst. 6 obdobně. Podle § 8 odst. 4 zákona o podmínkách provozu vozidel k žádosti o zápis změny vlastníka silničního vozidla se přiloží (a) v případě převodu vlastnického práva technický průkaz a osvědčení o registraci silničního vozidla, protokol o evidenční kontrole silničního vozidla, který není starší než 30 dní, a zelená karta vydaná podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, není-li silniční vozidlo vyřazené z provozu, (b) v případě přechodu vlastnického práva doklad o nabytí vlastnického práva k silničnímu vozidlu a doklady podle písmene a); k žádosti se nepřikládají technický průkaz a osvědčení o registraci silničního vozidla, nemá-li je žadatel k dispozici, a protokol o evidenční kontrole silničního vozidla, podává-li žadatel současně žádost o zápis zániku silničního vozidla. Podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Soud se nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalovaného k vozidlu (§ 80 o. s. ř.). Z judikatury Nejvyššího soudu mj. plyne, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k motorovému vozidlu je dán, jestliže bez tohoto určení nelze dosáhnout změny údajů v registru silničních vozidel (viz rozsudek ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 10/2006). Stav zapsaný v registru silničních vozidel je totiž podstatný např. z hlediska odpovědnosti provozovatele za přestupek podle § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, či povinnosti platit příspěvky v případě porušení povinnosti pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (§ 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla). V daném případě je žalobce jako dosavadní zapsaný vlastník vozidla – i bez toho, aby soud určil vlastnictví žalovaného k vozidlu – nepochybně oprávněn podat žádost o zápis změny vlastníka v registru silničních vozidel (§ 8a odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel). Aby ovšem uspěl a došlo k zápisu žalovaného jako vlastníka, musí mj. předložit protokol o evidenční kontrole silničního vozidla. Ten však žalobce nemůže získat, neboť vozidlo již bylo žalovanému předáno a bez jeho součinnosti není možné jeho evidenční kontrolu provést. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom na požadavku předložení tohoto dokladu striktně trvá (viz rozsudek ze dne 28. 5. 2020, č. j. 9 As 346/2019 – 28). Určení vlastnického práva žalovaného k vozidlu tak má pro žalobce význam. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 254/2016 – 33, dovodil, že údaje registru silničních vozidel je třeba pokládat za osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a) tehdy účinného zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který se na ně vztahuje (bod 18 až 20 cit. rozsudku). Povinností příslušného správního orgánu jako jejich správce je, aby zpracovávané osobní údaje byly přesné: v opačném případě musí přistoupit k jejich likvidaci, tj. odstranění (§ 5 písm. a) uvedeného zákona). Změna údajů tak musí být učiněna i na žádost osoby, která je jako vlastník stále v registru evidována, ale dostatečným způsobem prokáže, že reálným vlastníkem vozidla již není, tedy že údaje jsou nepřesné (viz body 23 a 30 cit. rozsudku). K tomuto postupu musí dojít zejména v případě, kdy je správnímu orgánu předložen určovací rozsudek soudu, podle nějž zapsaný vlastník není skutečným vlastníkem vozidla (viz body 29 a 30 cit. rozsudku). Na této povinnosti nic nemění ani skutečnost, že současně nelze zapsat nového vlastníka (jako v tomto případě, kdy tomu brání absence protokolu o evidenční kontrole) a v registru by v důsledku toho nebyl nikdo zapsán (viz body 25, 26 a 30 cit. rozsudku). Uvedené závěry se plně uplatní i v kontextu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, které obsahuje obdobné povinnosti správce (viz čl. 2 odst. 1, čl. 4 body 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 písm. d) a odst. 2). Lze tedy shrnout, že naléhavý právní zájem žalobce je dán. Přestože mu samotné určení vlastnického práva žalovaného k vozidlu neumožní uspět se žádostí o zápis žalovaného jako jeho vlastníka, může přinejmenším dosáhnout výmazu údaje o tom, že je vlastníkem (a potažmo provozovatelem) on sám, a tím předejít nepříznivým důsledkům, které jsou s tím spojeny, a docílit aspoň částečného souladu registru se skutečným stavem. Žalobce s žalovaným uzavřeli kupní smlouvu podle § 2079 a násl. občanského zákoníku. Kdy dne 15. 9. 2020 přešlo vlastnické právo na žalovaného, když sice žalobce nedokládá zaplacení kupní ceny, ale soud vzhledem k celkovému hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech došel k závěru, že by neodpovídalo jednání žalobce spočívající v předání vozidla žalovanému bez zaplacení kupní ceny zcela základním zásadám logiky, kdy v takovém momentu by se žalobce ocitl bez vozidla i kupní ceny bez jakýchkoliv záruk splnění závazku ze strany žalovaného. Žalobce tedy zcela zřejmě obdržel kupní cenu vozidla a tím pádem došlo dne 15. 9. 2020 k přechodu vlastnického práva na žalovaného. Od tohoto dne je proto žalovaný vlastníkem vozidla. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem určil, že žalovaný je vlastníkem osobního motorového vozidla. Druhým výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení se skládají z odměny advokáta za 4 úkony, kdy za jeden úkon je v souladu § 7, § 9 odst. 3 písm. a) (tarifní hodnota 35 000 Kč) vyhl. č.177/1996 Sb. počítána částka 2 500 Kč. Dále k nákladům řízení patří režijní paušál 4x300 Kč podle § 13 výše jmenované vyhlášky a DPH z výše uvedených částek v zákonné výši (2 352 Kč). K nákladům řízení patří také zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, celkem tedy částka 15 552 Kč.