21 C 136/2022-57 — Městský soud v Brně

Žalobou z 25.11.2020 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky s tím, že společnost [právnická osoba] (dále FCI) uzavřela dne 9.2.2015 s žalovanou smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 5.000,00 Kč a žalovaná se zavázala nad rámec této jistiny uhradit úrok 455,00 Kč, odměnu za administrativní činnost 1.000,00 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 1.500,00 Kč. Celkovou částku 7.955,00 Kč se zavázala splatit ve 43 týdenních splátkách po 185,00 Kč. Žalovaná uhradila pouze 885,00 Kč, přičemž FCI následně pohledávku postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavý výrok, neboť jeho důvodem nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o neplatnosti uzavřené smlouvy. Ze smlouvy, nazvané smlouva o půjčce, vzal soud za prokázáno, že FCI jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli dne 9.2.2015 v písemné formě smlouvu, kterou se FCI zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v částce 5.000,00 Kč a žalovaná se zavázala nad rámec této jistiny uhradit úrok 455,00 Kč, odměnu za administrativní činnost 1.000,00 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 1.500,00 Kč. Celkovou částku 7.955,00 Kč se zavázala splatit ve 43 týdenních splátkách po 185,00 Kč. Ve smlouvě žalovaná stvrdila, že částku 5.000,00 Kč převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Smlouva byla uzavřena jako formulářová, co níž se vepisovaly pouze údaje o žalované a jednotlivých položkách dluhu. Dle údajů o platbách žalovaná uhradila ve třech splátkách na svůj závazek celkem 885,00 Kč, kdy poslední platbu uhradila 27.3.2015. Z karty zákazníka vzal soud za prokázáno, že žalovaná zde uvedla, že je OSVČ a pobírá invalidní důchod, přičemž k ověření svých majetkových poměrů předložila živnostenský list a doklad SIPO. Své měsíční výdaje uváděla částkou 9.400,00 Kč. Dle zprávy Magistrátu města Brna měla žalovaná živnostenské oprávnění od 24.10.2014 (tj. tři a půl měsíce před podpisem smlouvy o půjčce) a dle zprávy ČSSZ pobírala v roce 2015 invalidní důchod ve výši 5.723,00 Kč měsíčně. Přípisem z 6.12.2019, odeslaným 7.1.2020, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni a byla vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení přípisu s tím, že ve výzvě byla uvedena pouze jistina, přičemž o příslušenství pohledávky se měla žalovaná informovat telefonicky. Přípisem z 7.5.2020, odeslaným 10.5.2020, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu včetně nárokovaného příslušenství. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). FCI a žalovaná uzavřeli dne 9.2.2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru, která – byť nazvaná smlouva o půjčce – odpovídá definici obsažené v § 1 ZSÚ. Na základě smlouvy žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti úvěrovou jistinu 5.000,00 Kč. Soud v prvé řadě posuzoval, zda FCI splnila povinnost, vyplývající z ust. § 9 ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly dostatečné a posouzené s odbornou péčí, kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud se s ohledem na výše uvedené závěry dokazování domnívá, že k náležitému prověření úvěruschopnosti žalované dle § 9 ZSÚ nedošlo. Ze shora provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná nepředložila žádný doklad, osvědčující výši jejich příjmů. Živnostenský list rozhodně není dokladem, z něhož by bylo možné dovodit výši příjmů, a přesto, že žalovaná uvedla, že pobírá invalidní důchod, FCI nepožadovala doklad o jeho výši. Živnostenské oprávnění přitom žalovaná obdržela pouhé tři a půl měsíce před uzavřením smlouvy, její invalidní důchod činil 5.723,00 Kč měsíčně, své výdaje uváděla ve výši 9.400,00 Kč měsíčně a zavázala se ke splátkám, představujícím v souhrnu měsíčně částku 740,00 až 925,00 Kč. Je tak zřejmé, že FCI zcela rezignovala na jakékoliv prověřování úvěruschopnosti žalované a bez zjevného důvodu spoléhala na to, že závazky ze smlouvy budou splněny. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ přitom uzavření smlouvy bez náležitého prověření úvěruschopnosti sankcionuje neplatností, a to neplatností absolutní, k níž soud přihlíží i bez námitky ze strany spotřebitele. Absolutní neplatnost smlouvy byla opakovaně konstatována v rozhodovací praxi, dovozena i u následné právní úpravy zákona 257/2016 Sb., přičemž rozhodovacími soudu bylo a je zdůrazňováno, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. Právní úprava tak reflektuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku). S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pak soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bez právního důvodu dle § 2991 an. o.z. Výše tohoto bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené jistině úvěru (5.000,00 Kč), ponížené o platby, které byly ze strany žalované realizovány (885,00 Kč), tj. částce 4.115,00 Kč. Soud proto žalobě vyhověl do této části jistiny a s ní souvisejícího úroku z prodlení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení), přičemž úrok přiznal žalobkyni až v návaznosti na lhůtu, stanovenou v přípise z 7.5.2020 (tj. do 14.5.2020 s prodlení od 15.5.2020), doručeném žalované dle § 573 o.z. dne 13.5.2020 (třetím pracovním dnem po odeslání přípisu). Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. byla žalovaná jako procesně více neúspěšný účastník zavázána v návaznosti na poměr úspěchu žalobkyně (58,2 % žalované částky) a neúspěchu (41,8 %) k úhradě poměrné části, a to 16,4 % nákladů řízení, spočívajících v uhrazeném soudním poplatku 1.000,00 Kč a nákladech právního zastoupení dle vyhl. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů (při aplikaci § 14b vyhlášky, neboť žaloba je podána na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných případech, vyplývajících z formulářových smluv, čemuž odpovídá i ustálený opakovaně používaný text žaloby, přičemž hodnota plnění nepřevyšuje 50.000,00 Kč) za tři úkony po 200,00 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva – podáním z 19.7.2022 žalobkyně pouze doplňovala základní skutková tvrzení, která absentovala v žalobě samotné), 3x rež. paušál po 100,00 Kč, včetně 21% DPH 2.089,00 Kč, z čehož 16,4 % představuje částku 342,60 Kč, k jejíž úhradě byla žalovaná zavázána.