21 C 289/2021-31 — Městský soud v Brně

Žalobou z 31.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplacené jistiny úvěru a příslušenství, kdy úvěr byl žalované poskytnut společností [právnická osoba], jejíž právní nástupkyně následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni; žalovaná na úvěr uhradila 2.300,00 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, přičemž soud podotýká, že částečné zamítnutí žaloby ohledně nárokovaného příslušenství vyplývá z právní úpravy spotřebitelských úvěrů, nikoliv z případného neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán následující skutkový stav: Dne 20.12.2015 žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které stvrdila převzetí úvěrové jistiny 4.000,00 Kč v hotovosti a zavázala se uhradit nad její rámec celkovou částku 2.364,00 Kč, tj. celkem 6.364,00 Kč, a to v 43 týdenních splátkách po 148,00 Kč (poslední splátka měla být uhrazena 16.10.2016). V bodě 1.2. podmínek smlouvy byla sjednána úroková sazba 20,98 % ročně, přičemž pro dobu sjednaného splácení byl úrok stanoven kapitalizovanou částkou 364,00 Kč. V souvislosti s posouzením své úvěruschopnosti žalovaná poskytla věřiteli údaje o své osobě, kdy doložila dle karty zákazníka výplatní pásky, doklad o výměře státní podpory a nájemní smlouvu; dle karty měla mít příjem v celkové částce 10.350,00 Kč, což koresponduje se zprávou ÚP o výši sociálních dávek (žalovaná pobírala příspěvek na živobytí v nepravidelné výši, doplatek na bydlení) a zprávou MSSZ, dle které žalovaná pobírala částečný invalidní důchod. Oznámením z 6.12.2019 sdělil věřitel žalované, že pohledávku za ní postoupil žalobkyni. Za dobu trvání smluvního vztahu žalovaná uhradila na splátkách celkovou částku 2.300,00 Kč. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel a žalovaná uzavřeli úvěrovou smlouvu v režimu zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) ve spojení s § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.). Soud se nejprve zabýval otázkou platnosti ujednání o výši celkových nákladů spotřebitelského úvěru v částce 2.364,00 Kč, představující 59,1 % úvěrové jistiny. Při posuzování této otázky vzal v úvahu, že smlouva o úvěru z 20.12.2015 je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou (k tomu srov. ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb.), že výše částky, kterou měla žalovaná uhradit nad rámec úvěrové jistiny, odpovídala 59,1 % této jistiny, přičemž úvěr byl splatný do cca 10 měsíců. Soud dospěl k závěru, že ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru je neplatné jednak pro rozpor s dobrými mravy a rovněž pro rozpor s § 1813 o.z., neboť ujednání o celkových nákladech spotřebitelského úvěru, dosahujících 59,1 % jistiny úvěru je dle názoru soudu nepřiměřené poskytnuté částce a v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitele, a to minimálně v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z částky poskytnuté na úvěru za dobu cca 10 měsíců (doba splatnosti úvěru). Podle názoru soudu přitom není podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (úplata za poskytnutí úvěru, administrativní poplatek apod.) ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda je formálně rozložena na svým označením jednotlivé složky, tj. různé poplatky. Podstatné je, že v souhrnu tato částky svou povahu představuje to, co poskytovatel úvěru získává od dlužníka nad rámec vrácené jistiny, přičemž při sjednání spotřebitelských úvěrů tato odměna věřitele, resp. to, co věřitel za poskytnutí úvěru získá, nesmí být v příkrém nepoměru s výší úvěrové jistiny i dobou, po kterou má být úvěr splácen. Je přitom pochopitelné, že u dlouhodobých úvěrů dlužník uhradí nad rámec úvěrové jistiny nepoměrně více. V daném případě se však jedná o úvěr, který měl být splacen v poměrně krátké době 43 týdnů, přičemž, jak bylo uvedeno výše, věřitel měl získat nad rámec jistiny částku odpovídající 59,1 % úvěrové jistiny. Soud podotýká, že k totožným závěrům dospěly již dříve soudy vyšších stupňů ve skutkově obdobných věcech, srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. v Aspi 101 VSPH 14/2012, přičemž účastníci řízení mohou důvodně očekávat (§ 13 zák. 89/2012 Sb.) při existenci srovnatelných základních rysů věci shodné posouzení nároku. Lze tak shrnout, že dle názoru soudu ze shora uvedených důvodů věřiteli nevznikl nárok na celkovou odměnu nad rámec úvěrové jistiny, převyšující 30 % z úvěrové jistiny, tj. 1.200,00 Kč, a tedy i celkovou úhradu částky 5.200,00 Kč při řádném splácení úvěru. Žalovaná uhradila celkem 2.300,00 Kč, po započtení 1.200,00 Kč na celkové náklady úvěru tak k započtení na jistinu zbývá 1.100,00 Kč, a z jistiny zbývá k úhradě 2.900,00 Kč. Tuto částku soud žalovanou zavázal uhradit, a do spolu s nárokovaným úrokem z úvěru za dobu od 17.10.2016 a úrokem z prodlení (§ 1970 o.z., vládní nařízení 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení) za žalobkyní nárokovanou dobu od 24.10.2016 do zaplacení; ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně měla ve věci úspěch do 87,94 % vzneseného nároku, neúspěch do 12,06 %, soud proto žalovanou jako procesně více neúspěšného účastníka zavázal k úhradě poměrné části, a to 75,88 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny uhrazeným soudním poplatkem 400 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhl. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů při aplikaci § 14b vyhlášky za tři úkony po 200,00 Kč (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby), 3x rež. paušál po 100,00 Kč, včetně 21% DPH 1.489,00 Kč, z čehož 75,88 % představuje částku 1.130,00 Kč, k jejíž úhradě byla žalovaná zavázána.