21 C 295/2021 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 31.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako zůstatku dvou úvěrů, poskytnutých žalované společností [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, když zamítavý výrok nevyplývá z neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, ale ze závěru soudu o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv. 2. Ze smluv o půjčce a karet zákazníka, jakož i zprávy ČSSZ vzal soud za prokázáno následující: 3. Dne 14.9.2015 uzavřela [právnická osoba] (dále FCI) s žalovanou smlouvu o půjčce, v níž žalovaná stvrdila převzetí úvěrové jistiny 8.000,00 Kč v hotovosti, a zavázala se nad rámec této jistiny uhradit částku 5.920,00 Kč, kdy celkovou částku 13.920,00 Kč se zavázala uhradit v 58 hotovostních týdenních splátkách po 240,00 Kč. Úrok z úvěru měl činit 23,72 % ročně. V souvislosti s uzavřením této smlouvy vyplnily smluvní strany kartu zákazníka, v níž kromě osobních údajů žalované bylo uvedeno, že nemá nezaopatřené děti, na druhé straně, že pobírá přídavky na děti (žalovaná měla v té době 10 letou dceru); dále zde bylo uvedeno, že pobírá částečný invalidní důchod v částce 5.000,00 Kč, přičemž z dokladů, které měla žalovaná předložit, není zřejmé, zda a jak byl tento údaj vůbec ověřen – v dokladech, potvrzujících její majetkové poměry, je uveden„ výměr státní podpory“, aniž by bylo zřejmé, o jaký dokument se jedná, přičemž žalobkyně i přes výzvu soudu nedoložila žádný z dokladů, které žalovaná předkládala k ověření své úvěruschopnosti. V každém případě však nemohla být výše jakéhokoliv důchodu žalované ověřena, neboť dle zprávy ČSSZ žalovaná žádný důchod nepobírala. Dále žalovaná měla pracovat u firmy, označené„ Jedna báseň“ s příjmem 7.800,00 Kč, který měl být ověřen výplatní páskou. Výdaje žalované byly konstatovány ve výši 9.500,00 Kč měsíčně, přičemž jedním z těchto výdajů měla být splátka jiné půjčky v částce 1.200,00 Kč měsíčně. 4. Po třech měsících, a to 20.12.2015, uzavřeli stejní účastníci další smlouvu o půjčce, v níž žalovaná stvrdila převzetí úvěrové jistiny 12.000,00 Kč v hotovosti, a zavázala se nad rámec této jistiny uhradit částku 8.880,00 Kč, kdy celkovou částku 20.880,00 Kč se zavázala uhradit v 58 hotovostních týdenních splátkách po 360,00 Kč. V souvislosti s uzavřením této smlouvy vyplnily smluvní strany kartu zákazníka, v níž bylo opět uvedeno, že žalovaná nemá děti, avšak příjmy z titulu přídavků zde již uvedeny nejsou. Rovněž zde – na rozdíl od první karty – není uveden příjem z titulu částečného invalidního důchodu, ale pouze příjem z pracovního poměru, který však není ověřen ničím kromě pracovní smlouvy, tj. žádnými doklady o skutečně vyplácené mzdě. Oproti předchozí kartě jsou zde uvedeny nižší výdaje na bydlení i domácnost. 5. Přípisem z 6.12.2019, odeslaným 7.1.2020, byla žalovaná vyzvána k úhradě zůstatku obou úvěru (bez rozlišení dlužných částek z každé smlouvy) do 10 dnů po obdržení dopisu, přičemž jí současně bylo oznámeno postoupení pohledávky. Další urgencí pak byla předžalobní výzva k plnění. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. V návaznosti na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) posoudil soud nárok žalobkyně podle právních předpisů, účinných do 31.12.2013. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli v časovém odstupu tří měsíců dvě smlouvy o půjčce, a to dle § 197 an. zákona 513/1991 Sb. obchodní zákoník a dle zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ). Soud v prvé řadě posuzoval, zda původní věřitel – FCI splnila povinnost, vyplývající z ust. § 9 ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly dostatečné a posouzené s odbornou péčí. Z výše uvedených závěrů dokazování vyplývá, že v případě prvé půjčky osoba, vyplňující formulář, uvedla jednoznačně lživé údaje o žalované ohledně jejího invalidního důchodu, který nepobírala, a ohledně kterého z formuláře není zřejmé, zda vůbec byl ověřen; nadto z formuláře vyplývá rozpor mezi údajem o počtu dětí žalované (nula) a pobíráním přídavků. Pokud je pak ve výdajích žalované uváděna splátka půjčky 1.200,00 Kč, ani ta není nijak ověřena. U druhé smlouvy o půjčce je pak zřejmé, že věřitel zcela rezignoval na ověřování čehokoliv – žalovaná dle karty zákazníka ani nedoložila výši své mzdy, pouze pracovní smlouvu, z níž však nemůže vyplývat, jaká mzda je skutečně vyplácena. Lze tak shrnout, že v ani jednom případě neproběhlo náležité ověření příjmové i výdajové stránky u žalované, přesto s ní byla v obou případech smlouva o půjčce uzavřena. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u [právnická osoba] nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy (§ 9 odst. 1 ZSÚ). Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost je u úvěrů tohoto typu o to naléhavější, že se jedná zpravidla o nízkopříjmové osoby, což byla i žalovaná, přičemž její platební povinnost z titulu obou smluv činila 600,00 Kč týdně, tj. 2.400 až 3.000,00 Kč měsíčně. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti (viz § 9 odst. 1 věta druhá ZSÚ). 7. K závěru o absolutní neplatnosti smlouvy v důsledku absence řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele dospěl v mnoha rozhodnutí opakovaně finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Rovněž Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k této otázce, kdy zdůraznil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 8. Úprava prověřování úvěruschopnosti vybalancovává nerovné postavení spotřebitele a podnikatele tak, že poskytuje ochranu slabší straně, která je při sjednávání smlouvy znevýhodněna. Při výkladu dotčeného ustanovení je třeba si uvědomit, že spotřebitel jako slabší strana nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postr