249 C 10/2022-87 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 35.049 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne 2. 10. 2020 uzavřel smlouvu o úvěru, podle níž žalovaný čerpal převodem na účet částku ve výši 28.000 Kč a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit v třiceti šesti pravidelných měsíčních splátkách po 1.747 Kč. V rozporu s ujednáním účastníků žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 13.976 Kč, jinak ničeho. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. 2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání nařízenému na 22. 9. 2022, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. 3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: 4. Z listiny označené jako„ [anonymizována dvě slova] Hodnocení klienta“ soud zjistil, že v ní je uveden příjem žalovaného ze zaměstnání v částce 29.842 Kč měsíčně, výdaje (životní minimum) v částce 3.860 Kč měsíčně, náklady na bydlení (nájemné, inkaso) v částce 3.384 Kč, ostatní výdaje jsou uvedeny v nulové výši, celkem tedy výdaje 7.244 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji je vypočten v částce 21.598 Kč Tyto údaje žalobce před poskytnutím úvěru nijak neověřoval, když podle svého vyjádření spoléhal na pravdivost údajů, které mu žalovaný sdělil (srov. vyjádření žalobce ze dne 13. 6. 2022). Stejně tak žalobce nijak nezjišťoval reálné výdaje (nikoli pouze statistické údaje o životním minimu atd.). 5. Z listiny„ Export transakční historie“ soud zjistil, že podle ní byla mzda žalovaného (ve výši cca 28.000 – 32.000 Kč) vyplácena na bankovní účet třetí osoby ([jméno] [anonymizováno]), nejde přitom o účet, na který byla žalobcem vyplacena částka 28.000 Kč. Již tato okolnost – pomine-li soud vše ostatní – mohla a měla vzbudit u bdělého a běžně opatrného poskytovatele spotřebitelského úvěru – profesionála ostražitost, ne-li přímo pochybnost o finanční situaci žalovaného (vyplácení mzdy na účet třetí osoby není běžným postupem, je-li realizováno, pak zpravidla proto, aby mzda na bankovním účtu zaměstnance nebyla postižena výkonem rozhodnutí či exekuce, což je skutečnost velmi dobře známá, nepochybně zejména mezi poskytovateli spotřebitelských úvěrů). 6. Z Výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 2. 10. 2020 soud zjistil, že k uvedenému dni neměl žalovaný v uvedeném registru uvedenou žádnou evidovanou dlužnou částku po splatnosti. 7. Z Výpisu z NRKI soud zjistil, že podle zadání žalobce bylo žalovanému vygenerováno skóre 426, což znamenalo„ maximální počet bodů do interní Score Card“. 8. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru soud zjistil, že formálně žalovaný dne 2. 10. 2020 požádal žalobce o úvěr. Jde o formulář vyhotovený žalobcem, do něhož jsou doplněny konkrétní údaje o žalovaném a o požadovaném úvěru. V závěru je připojena akceptační doložka s podpisem zástupce žalobce a datem 6. 10. 2020. 9. Z přípisu žalobce ze dne 7. 10. 2020 soud vzal za prokázané, že jím žalobce sdělil žalovanému, že„ schválil úvěr ke smlouvě o úvěru [číslo]“. Z připojené kopie obálky je zřejmé, že listina byla žalovanému odeslána na korespondenční adresu uvedenou ve smlouvě ze dne 6. 10. 2020, žalovaný si zásilku převzal dne 13. 10. 2020. 10. Žalobce dne 6. 10. 2020 žalovanému vyplatil částku ve výši 28.000 Kč na jeho bankovní účet, resp. na bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru (srov. doklad o vyplacení úvěru ve spojení s výpisem z účtu žalovaného). 11. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 2. 2022 soud vzal za prokázané, že jí žalobce vyzval žalovaného k zaplacení částek, jež rozvedl (tyto částky převyšují částku, která je předmětem řízení v projednávané věci). Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že výzva byla žalovanému odeslána dne 7. 2. 2022 na adresu, která je ve smlouvě o úvěru uvedena jako korespondenční. 12. Z ostatních listin označených a provedených k důkazu soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Pokud jde o několik výzev k zaplacení, soud nevzal za prokázané, že tyto listiny byly žalovanému odeslány. 13. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 2. 10. 2020 žalovaný podepsal návrh na uzavření smlouvy o úvěru. K tomuto návrhu žalobce dne 6. 10. 2020 připojil svůj podpis v části„ akceptační doložka“. Téhož dne žalovanému vyplatil částku 28.000 Kč. Teprve následujícího dne (7. 10. 2020) odeslal žalovanému sdělení, jímž ho o akceptaci informoval. Tato písemnost byla žalovanému doručena dne 13. 10. 2020. Před uzavřením smlouvy žalobce nijak reálně neověřoval schopnost žalovaného splácet úvěr. Provedl-li lustraci v několika registrech (Solus apod.), považuje to soud za zcela nedostačující. Žalobce měl zejména zjišťovat a ověřovat reálné příjmy a reálné výdaje žalovaného, což zjevně neučinil. Spoléhal-li se na pravdivost údajů uvedených v „ Hodnocení klienta“, nutno uvést, že tyto údaje jsou zcela zjevně bez vztahu k realitě, když přinejmenším u výdajů je uvedena částka životního minima, nikoli jakkoli zjištěná výše reálných nákladů žalovaného. O tom, že reálné náklady žalovaného musí být výrazně vyšší a že žalovaný velmi pravděpodobně měl výrazné finanční problémy, svědčilo již to, že mu mzda nebyla vyplácena na jeho vlastní bankovní účet (ale na účet třetí osoby), vyjma toho, kdyby byly reálné v „ Hodnocení klienta“ uváděné příjmy a výdaje žalovaného, zbývalo by měsíčně žalovanému cca 21.000 Kč, a sotva by měl potřebu uzavírat smlouvu o úvěru na částku 28.000 Kč s poměrně vysokým smluvním úrokem. I v případě, že žalobce nijak údaje uvedené žalovaným neověřoval, měly informace, které od něj měl k dispozici, budit pochybnosti o finanční situaci a schopnosti žalovaného řádně úvěr splatit. Dne 7. 2. 2022 žalobce odeslal žalovanému předžalobní výzvu k zaplacení. 14. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o úvěru ze dne 6. 10. 2020 soud hodnotí jako neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 15. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, jehož se domáhal. 16. Protože však žalovaný čerpal částku 28.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. 17. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 13.976 Kč, zbývá vydat 14.024 Kč. Splatnost této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalované plnění ve splátkách po 1.500 Kč měsíčně, když tuto částku považuje soud za maximální možnou s přihlédnutím k finančním možnostem žalovaného, jak jsou zřejmé z obsahu spisu (žalobce se žalovaným původně sjednal splátky ve výši 1.747 K