32 C 89/2021-36 — Městský soud v Brně

1. Návrhem ze dne 3. 9. 2021 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 42 327,55 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalovaná není od 23. 8. 2016 pojištěna na území České republiky a není od této doby ani pojištěncem žalobce. V době od 8. 9. 2016 do 30. 9. 2016 žalovaná neoprávněně čerpala zdravotní služby v [země], přičemž se prokázala průkazem pojištěnce, který však měla vrátit žalobci z důvodu zániku účasti na zdravotním pojištění. Regionální pobočka žalobce v [obec] uhradila zdravotní péči na základě požadavku bulharského orgánu. Vzhledem k neoprávněnosti užití průkazu pojištěnce tak žalobci vznikla škoda. 2. Žalované byla z důvodu neznámého pobytu ustanovena opatrovnice, která navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že nebylo prokázáno čerpání zdravotní péče žalovanou, dále pak zpochybňovala doručení výzvy k úhradě žalované. 3. Cizí prvek je v řešené věci dán tím, že žalovaná je bulharskou státní příslušnicí. Pravomoc českých soudů a příslušnost zdejšího soudu je dána tím, že zde vznikla škoda, neboť předmětná částka byla uhrazena účtárnou, nacházející se v brněnské pobočce žalobce, tedy dle čl. 7odst. 2 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). K otázce deliktní a kvazideliktní odpovědnosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2013 sp. zn. 28 Cdo 797/2013. Soud aplikoval ustanovení nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Vzhledem k ustanovení článku 4 odst. 1 uvedeného nařízení se užije českého práva, neboť ke škodě došlo vynaložením prostředků na území ČR. 4. Dle ustanovení § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 5. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaná nebyla od 22. 8. 2016 účastna zdravotního pojištění, a proto ji žalobce vyzval k úhradě za neoprávněné čerpání zdravotní péče (první výzva k úhradě nákladů za neoprávněné čerpání ze dne 23. 6. 2020 + druhá výzva k úhradě nákladů za neoprávněné čerpání ze dne 7. 8. 2020 + faktura ze dne 24. 6. 2020 na částku 42 327,55 Kč + kopie dodejky s uvedením jména žalované + kopie mezinárodní dodejky), žalobce se pokoušel žalovanou kontaktovat prostřednictvím bulharského styčného místa (žádost o oznámení ze dne 12. 8. 2020). Žalobci bylo předtím bulharským styčným místem předloženo vyúčtování nákladů za poskytnuté věcné dávky (vyúčtování nákladů za poskytnuté věcné dávky ze dne 19. 2. 2019 na částku 34 493,95 Kč a 54 495,74 Kč), z čehož na žalovanou připadla částka 42 327,55 Kč (individuální výkazy ze dne 24.6.2021 na částku 34 493,95 Kč a 54 495,74 Kč). Následně žalobce přikročil k platbě (potvrzení o provedení platby ze dne 1.4.2019 + přehled plateb kanceláře zdrav. pojištění ze dne 1. 4. 2019). V období od 8. 9. 2016 do 30. 9. 2016 žalovaná čerpala zdravotní služby na v té době již neplatný průkaz zdravotního pojištění (vyúčtování nákladů + přípis v bulharském jazyce + kopie evr. průkazu zdrav. pojištění žalované). 6. Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je plně důvodná. Žalovaná se při čerpání zdravotní péče v Bulharsku prokázala neplatným zdravotním průkazem, ačkoli tento byla v souladu s ustanovením § 2 odst. 1, § 12 písm. j) zákona č. 48/1997 Sb. vrátit žalobci. Žalovaná tedy porušila svou zákonnou povinnost a tím žalobci způsobila majetkovou škodu, spočívají ve vyplacení částky 42 327,55 Kč. Žalobce totiž musel přistoupit k úhradě v souladu s Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a v návaznosti na čl. 3 rozhodnutí č. S9 správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení ze dne 20. června 2013 o postupech poskytování náhrad za účelem provádění článků 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004, neboť nebyl důvod domnívat se, že jde o zneužívající jednání ze strany bulharského zdravotnického zařízení. 7. Jak již bylo uvedeno, žalobce nebyl oprávněn přezkoumávat, zda předmětné zdravotnické úkony byla provedeny a byl povinen přistoupit k úhradě. Nejde přitom o postup nelogický, neboť zdravotní péče je takto proplácena pouze je-li poskytnuta v zařízení, které je placeno z veřejných prostředků, nikoli v zařízení soukromém. Takovýto postup je v souladu též se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (ES) 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. 8. Byla-li opatrovnicí vznesena námitka spočívající ve skutečnosti, že se výzva k úhradě nedostala do dispoziční sféry žalované, soud se s tímto hodnocením neshoduje. Je samozřejmě pravdou, že nepostačuje doručení žaloby procesnímu opatrovníkovi, avšak bylo-li žalobcem doručováno žalované na její poslední známou adresu v registru žalobce a taktéž na adresu, kterou při poskytnutí péče uvedla v [anonymizována dvě slova], nelze hovořit o tom, že by se výzva žalobce nedostala do sféry její dispozice. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 16. 3. 2005 sp. zn. 26Cdo 864/2004 9. Pokud jde o úrok z prodlení, tento je v souladu s ustanovením § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je žalovaná povinna zaplatit žalobci též úroky z prodlení v zákonné výši dle faktury, která jí byla vystavena. 10. Žalované by svědčila povinnost zaplatit soudní poplatek z podané žaloby dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění, neboť žalovaná v daném případě byla plně neúspěšná a žalobce byl v daném případě od platby soudního poplatku ze zákona osvobozen, avšak soud naznal, že i u žalované jsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a proto jí tato povinnost nebyla uložena. 11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy soud plně úspěšnému žalobci přiznal účelně vynaložené náklady tohoto řízení spočívající ve dvou paušálních náhradách po 300 Kč, ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., tedy celkem 600 Kč O nákladech opatrovnice bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci rozsudku.