43 C 270/2020-53 — Městský soud v Brně

1. Žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 14 973 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I. a smluvní pokuty 1 150 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 27.4.2018, na základě které poskytl žalobce žalovanému finanční prostředky ve výši 11 300 Kč, které žalovaný řádně a včas nesplatil a vznikl mu tak dluh, který byl předmětem žaloby. Před podáním žaloby žalovaný uhradil 7 000 Kč. 2. Žalovaný ve svém vyjádření potvrdil uzavření smlouvy o zápůjčce i to, že splatil 7 000 Kč. Měl za nepřiměřenou výši částky požadované žalobcem. V následném vyjádření žalovaný uvedl, že dluh již zcela uhradil. 3. Žalobce na posledně uvedené podání nereagoval. Soud proto nařídil jednání na den 10.11.2022 v 9.00 hodin, k němuž se žalobce, jeho zástupkyně ani žalovaný bez omluvy nedostavili, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy. Z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 27.4.2018 smlouvu o zápůjčce, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému na označený bankovní účet zápůjčku ve výši 11 300 Kč, žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku. spolu s poplatkem ve výši 3 673 Kč do 19.5.2018, součástí smlouvy byly obchodní podmínky (smlouva o zápůjčce, všeobecné obchodní podmínky žalobce). Žalobce převedl finanční prostředky ve výši 11 300 Kč na účet uvedený ve smlouvě o zápůjčce dne 27.4.2018 (výpis platby). Žalobce opakovaně žalovaného upomínal o úhradu (upomínky ze dne 28.6.2018, 5.7.2018, 12.7.2018, 21.7.2018, 5.8.2018). Žalovaného vyzvala k úhradě i zástupkyně žalobce (předžalobní výzva ze dne 24.10.2019, podací lístek). Žalovaný uhradil žalobci dne 3.10.2018 částku 6 000 Kč (potvrzení o platbě), dne 8.7.2019 částku 1 000 Kč (potvrzení o platbě) a dne 23.12.2021 částku 22 300 Kč (potvrzení o provedení transakce). 5. Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 6. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako spotřebitel. 7. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015). 8. Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že vycházel z toho, že žalobce měl čistou mzdu za měsíce říjen 2016 až říjen 2017 ve výši 57 776 Kč a měsíční důchod 15 781 Kč za měsíce prosinec 2016 až listopad 2017, k tomu žalovaný žalobci doložil dvě výplatní pásky a přehled příjmů od ČSSZ za období 12/ 2016 – 11/ 2017, tyto podklady žalovaný doložil žalobci v souvislosti s jinou smlouvou o zápůjčce, kterou účastníci uzavřeli v listopadu 2017. K dotazu žalobce žalovaný neuvedl své výdaje, proto vzal žalobce v úvahu částku nezabavitelného minima, která činila ke dni uzavření smlouvy 6 225 Kč a přičetl rezervu ve výši 2 000 Kč. 9. Soud dospěl k závěru, že žalobce coby poskytovatel úvěru své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nedostál, neboť při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšel sice z doložených příjmů žalobce, to však za období několik měsíců před uzavřením smlouvy a nijak se nezabýval jejich aktuálností a aktuální příjmy nezjišťoval. Skutečnými výdaji žalovaného se žalobce vůbec nezabýval, na jejich uvedení a doložení zcela rezignoval a vyšel pouze z výše nezabavitelného minima a rezervy 2 000 Kč, což však o skutečných výdajích žalovaného nic nevypovídá. Na základě takového prověření nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného zápůjčku splatit. 10. Protože poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž soud k této neplatnosti přihlédne z úřední povinnosti (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). Jelikož smlouva o zápůjčce byla neplatná, byl žalovaný podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 11. V souzené věci činila jistina zápůjčky 11 300 Kč. Žalovaný žalobci již tuto jistinu zcela uhradil, soud proto žalobu jako nedůvodnou zcela zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení zcela procesně úspěšný, podle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.