47 C 264/2021-29 — Městský soud v Brně

<b>Stručné odůvodnění:</b> (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu) 1. Žalobou ze dne 3. 9. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku ve výši 15 000 Kč na jistině, 4 244,22 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 5 560 Kč na poplatku za prodloužení termínu splatnosti a zákonných úroků z prodlení z částky 24 804,22 za dobu od 11. 1. 2019 do zaplacení. Svůj nárok žalobce opřel o smlouvu o úvěru, na základě které poskytl dne 16. 10. 2018 žalovanému 15 000 Kč na dobu do 10. 1. 2019. 2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci vyjádřil tak, že 17. 10. 2018 mu byla poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč a že postupně zaplatil 5 560 Kč (dne 14. 11. 2018), 5 707 Kč (dne 12. 12. 2018), 6 058 Kč (dne 15. 1. 2019) a 2 500 Kč (dne 15. 5. 2019). Tato svá tvrzení žalovaný prokázal – zaplatil jím uvedené částky v žalovaným uváděné dny na účet [právnická osoba] [anonymizováno]. 3. V reakci na toto tvrzení žalovaného vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 19 825 Kč, o čemž soud rozhodl usnesením ze dne 20. 1. 2022, č. j. 47 C 264/2021-21. Předmětem řízení tak zůstala částka 4 979,22 Kč s úroky z prodlení 9,75 % ročně za dobu od 11. 1. 2019 do zaplacení. 4. Dne 15. 2. 2022 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil tento rozsudek. Na základě provedených důkazů soud uzavřel, že žalobce hlavně neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci, a neprokázal ani uzavření smlouvy o žalobcem tvrzeném obsahu, tedy včetně smluvní povinnosti žalovaného zaplatit kromě poskytnuté částky 15 000 Kč i smluvní poplatky ve výši 4 244,22 Kč a 5 560 Kč. 5. Žádná listina, která by mohla vést k uzavření smlouvy, není podepsána žalovaným. Listina nazvaná jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“, nedatovaná, je prostým tiskopisem bez toho, že by obsahoval podpis žalovaného (přičemž podpis za věřitele připojen je). Z této listiny není ani patrné, že by byla identifikovatelná nějakým unikátním symbolem či číslem. Stejně tak připojená listina„ Všeobecné obchodní podmínky pro smlouvy o zápůjčce uzavřené se zapůjčitelem [anonymizována dvě slova] (pod záštitou společnosti [právnická osoba])“ není podepsána žalovaným (není podepsána žádnou smluvní stranou, nehledě na určitou nejasnost v osobě označení původního věřitele). Žalobce tak neprokázal uzavření smlouvy mezi společností [právnická osoba] a žalovaným v tom smyslu, že by žalovaný byl povinen zaplatit společnosti [právnická osoba] - kromě poskytnuté částky 15 000 Kč - i smluvní poplatky ve výši 4 244,22 Kč a 5 560 Kč. 6. S výše uvedeným nedostatkem unikátního identifikátoru smlouvy souvisí i podmínka aktivní legitimace žalobce. Co se týká aktivní věcné legitimace žalobce, tedy že se stal novým věřitelem žalovaného, tato z ničeho nevyplynula. Žalobce sice doložil uzavření určité smlouvy o postoupení pohledávek a předložil přílohu, ale ta není jednak podepsaná, jednak je pohledávka za žalovaným specifikována [číslo] které však nelze bezpečně ztotožnit právě s žalobní pohledávkou, tj. s tou smlouvou, na základě které měl žalovaný úvěr čerpat. Obdobné důkazní nedostatky platí o oznámení o postoupení pohledávky, které obsahuje identifikaci postupované pohledávky jako smlouva„ [číslo]“, ale toto číslo smlouvy nelze bezpečně ztotožnit s právě v tomto řízení žalovanou pohledávkou (toto číslo se neobjevuje v žádném z údajných smluvních dokumentů, které měl uzavřít podle tvrzení žalobce žalovaný se společností [právnická osoba]). 7. Nad to, ryze hypoteticky, i kdyby bylo prokázáno uzavření smlouvy o žalobcem tvrzeném obsahu (včetně povinnosti zaplatit dva smluvní poplatky) a postoupení žalobní pohledávky na žalobce, tak by smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož původní věřitel nezkoumal řádně a pečlivě úvěruschopnosti žalovaného (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Pokud by tak mělo jít o eventuální právní kvalifikaci žalovaného nároku jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného (v případě prokázání postoupení žalobní pohledávky na žalobce), tak by ani z tohoto titulu nepřicházelo v úvahu vyhovění žalobě, když žalovaný obdržel od společnosti [právnická osoba] 15 000 Kč a zaplatil společnosti [právnická osoba] více než od ní obdržel – konkrétně 19 825 Kč. 8. Vzhledem k tomu, že žalobce se k jednání soudu nedostavil, zabránil tím soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu – soud nemohl žalobce poučit o tom, že a jak je potřeba doplnit rozhodující skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 10. V řešené věci je to žalovaný, kdo byl zcela úspěšný, a proto by mu náležela náhrada nákladů řízení. Žalovaný se však práva na náhradu nákladů řízení vzdal, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.