48 C 62/2021-20 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 15.000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná porušila svoji povinnost vyplývající ze smluv uzavřených mezi účastníky dne 1. 12. 2018 tím, že po skončení smluv žalovaná nevrátila žalobkyni tři pronajatá příjímací zařízení ve stanovené lhůtě, za což je žalobkyně oprávněna požadovat po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.000 Kč za každé nevrácené zařízení, celkem ve výši 15.000 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. V souladu s § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 5. Mezi účastníky byla dne 1. 12. 2018 uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] – kombinovaná televize a dále smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] jejichž součástí byly všeobecné podmínky pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a zvláštní podmínky pro službu kombinované televize [] []. Žalobkyně se dále zavázala zajišťovat žalované služby spočívající v poskytování televizního vysílání prostřednictvím internetu na dobu 24 měsíců a za tímto účelem zapůjčila žalované dva set-top boxy, a to STB Net Aris č. [anonymizováno] a STB Net Aris č. [anonymizováno]. Žalobkyně se zavázala zajišťovat žalované služby spočívající v poskytování internetu na dobu 24 měsíců a za tímto účelem zapůjčila žalované model TP –Link TD-W9970B [číslo]. V bodě I. smluv je uvedeno, že účastník bere na vědomí a uzavřením této smlouvy souhlasí s těmito smluvními pokutami …„ …smluvní pokuta ve výši 5.000 Kč za nevrácení, poškození, zničení nebo neoprávněný zásah do zapůjčeného koncového zařízení …“ V závěrečných ujednáních smluv je pak uvedeno, že součástí smluv jsou i další smluvní dokumenty, zejména všeobecné podmínky, zvláštní podmínky a ceník. V čl. 4 4. zvláštních podmínek je pak uvedeno,„ že v případě ukončení smlouvy je účastník povinen technické zařízení vrátit DCZ ve stavu, který odpovídá běžnému opotřebení, a to nejpozději do 10 dnů od ukončení smlouvy …“ Smlouva týkající se televize zanikla k 31. 8. 2019 a smlouva týkající se internetu pak dne 9. 5. 2020. Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 10. 10. 2019 vyzvána k úhradě dlužné částky 10.000 Kč představující smluvní pokutu za nevrácení dvou set – top boxů. Žalovaná žalobkyni pronajatá zařízení nevrátila. Žalovaná byla předžalobní upomínkou zaslanou ji doporučeně na adresu [adresa žalované], vyzvána k úhradě smluvní pokuty v celkové výši 15.000 Kč za každé pronajaté a řádně a včas žalobkyni nevrácené technické zařízení. <i>6. Dle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.</i> <i>7. Dle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.</i> <i>8. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 9. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, důvodná, a proto ji zamítl. Ústavní soud v tomto nálezu zcela jednoznačně dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Opačný postup je tak v rozporu se zásadou poctivosti. V praxi se tato zásada projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvlášť jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmí být nevýrazně menší, než okolní text, nesmí být umístěn v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou, např. ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 10. V daném případě s ohledem na postavení stran smlouvy přitom není sporu, že smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 12. 2018 jsou smlouvami spotřebitelskými ve smyslu § 1810 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalobkyně při jejich uzavírání a plnění jednala v rámci své obchodní a podnikatelské činnosti, vystupovala tedy jako podnikatel, zatímco žalovaná takto nejednala a vystupovala v daných závazkových vztazích jako spotřebitel. Z obsahu smluv je zřejmé, že žalovaná podepsala toliko jen smlouvy samotné, nikoliv pak všeobecné obchodní podmínky či zvláštní podmínky žalobkyně. Žalobkyně opírá svůj nárok na žalovanou částku o ujednání uvedená pod bodem I. smluv. V daných ujednáních zcela absentují lhůty, ve které má žalovaná povinnost pronajatá technická zařízení vrátit a stanovení způsobu počátku jejich běhu. Povinnost vrátit technické zařízení ve lhůtě 10 dnů od ukončení smlouvy není v textu samotné smlouvy, není konečně uvedena ani v čl. 8 2. všeobecných podmínek či 13. 2. zvláštních podmínek, na které žalobkyně v žalobě odkazuje. Povinnost vrátit technické zařízení ve lhůtě 10 dnů od ukončení smlouvy je uvedena až v čl. 4 4. zvláštních podmínek. Na takto sjednaná ujednání o smluvních pokutách nelze pohlížet jako na smluvní pokuty sjednané ve smlouvě, neboť samotná povinnost je uvedena v jiném dokumentu než je samotná smlouva a ujednání o smluvních pokutách jsou tak neurčitá. Z obsahu samotné smlouvy je pak zcela evidentní, že tato byla uzavřena tzv. adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. občanského zákoníku. Žalované tak byl žalobkyní předložen k podpisu hotový text smlouvy, kde se pouze doplňovaly údaje týkající se identifikace žalované a jí sjednané služby. Sama žalovaná neměla možnost do textu smlouvy jakkoliv zasahovat a tento nějak ovlivnit. Ujednání o smluvní pokutě musí být uvedeno v textu samotné smlouvy, k níž žalovaná připojuje svůj podpis a musí být sjednáno individuálně, nikoliv způsobem uvedeným v posuzované smlouvě. Samotné ujednání o smluvní pokutě vyvolává svým umístěním a hlavně velikostí písma, jež je na hranici čitelnosti, dojem zcela nepodstatného ujednání, nikoliv tak ujednání, jež žalovanou zatěžuje povinností platit za porušení smluvní povinnosti značně vysokou smluvní pokutu. Smlouvy samotné jsou v rozsahu jedné A4 strany a za jejich součást jsou prohlášeny dvoje obchodní podmínky v rozsahu několika stran A4. Povinnost vrátit technické zařízení ve shora uvedené lhůtě pod sankcí smluvní pokuty je pak uvedena ve zvláštních podmínkách, což vzbuzuje samo o sobě dojem nepodstatného ujednání technického charakteru a snadno tak unikne pozornosti průměrného spotřebitele. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že ujednání o smluvních pokutách považuje za neplatná ujednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku a shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu a žalobu tak v celém rozsahu zamítl, když dospěl k závěru, že závěry prezentované v citovaném rozhodnutí jsou zcela aplikovatelné na projednávaný případ. 11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 1 o.s.ř. podle kterého by měla plně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu ji však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.