49 C 208/2021-24 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 851 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný pro něj podle pracovní smlouvy ze dne 16. 4. 2018 vykonával práci ručního pracovníka veřejně prospěšných prací. Pracovní poměr byl rozvázán ke dni 16. 9. 2018, u žalovaného došlo k „ přečerpání dovolené“ a nad rámec toho, nač mu vzniklo právo, mu byla na náhradě za dovolenou vyplacena částka 851 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k vrácení této částky, marně. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – nevyjádřil. Za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení soud věc posoudil a rozhodl bez nařízení jednání. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (srov. ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.): Dne 16. 4. 2018 žalobce a žalovaný uzavřeli pracovní smlouvu, v níž sjednali den nástupu do práce (16. 4. 2018), druh práce (ruční pracovník VPP) a místo výkonu práce ([okres]). Pracovní poměr byl rozvázán dohodou ke dni 16. 9. 2018 (srov. dohodu ze dne 16. 9. 2018). Splatnost platu byla mezi účastníky sjednána v pracovní smlouvě tak, že„ plat je splatný po vykonání práce, nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na plat). V době trvání pracovního poměru bylo žalovanému vyplaceno o 851 Kč na náhradě mzdy za čerpanou dovolenou, než na kolik žalovanému vzniklo právo (srov. výplatní lístek za září 2018). Přípisem odeslaným dne 26. 5. 2020 (srov. výzvu a doručenku, z níž je zřejmé doručení ke dni 29. 5. 2020) žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, marně. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Žalovaný je povinen vrátit žalobci náhradu za přečerpanou dovolenou podle ustanovení § 222 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též „zák. práce“). Splatnost této částky je shodná jako splatnost mzdy, resp. platu (právě uvedené soud dovozuje z toho, že zákon umožňuje zaměstnavateli tuto částku srazit z příjmu, srov. ustanovení § 147 odst. 1 písm. e) zák. práce). Splatnost platu byla sjednána v pracovní smlouvě, jak shora uvedeno, tzn. v měsíci následujícím po měsíci, v němž byla odvedena práce. Pracovní poměr byl rozvázán ke dni 16. 9. 2018 (srov. shora), splatnost platu za září 2018 nastala ke dni 31. 10. 2018 a k tomuto dni nastala též splatnost částky 851 Kč, již je žalovaný povinen vydat žalobci. Ode dne 1. 11. 2018 je pak žalovaný v prodlení s jejím zaplacením a žalobci vzniklo též právo na úroky z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. Ze všech uvedených důvodů tedy soud žalobě vyhověl ve vztahu k částce 851 Kč a úrokům z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 1. 10. 2018 do zaplacení. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). Výrokem II. soud žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení za dobu od 17. 9. 2018 do 31. 10. 2018, neboť v tomto období žalovaný nebyl v prodlení se zaplacením částky 851 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, náleží mu proto plná náhrada nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.000 Kč, a náhradě hotových výdajů za dva úkony – předžalobní výzva k plnění, podání ve věci samé – žaloba, po 300 Kč, podle vyhl. č. 254/2015 Sb. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 1.600 Kč žalobci zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).